Venku je sychravo, tak sem dávám další povídku, která se k tomuhle počasí docela hodí. Není romantická, není hezká, nemá hlavu ani patu a ani žádný význam... Prostě jen další písmenkový pokus... 

Toho dne pršelo. Obloha byla zatažená a fičel studený severák. Ale v její duši svítilo slunce, protože věděla, že dnes ho zase uvidí. Poskakovala po místnosti a přebírala

Venku sněžilo. Opuštěnou ulicí spěchala mladá dívka. Hlavu měla sklopenou nad černým notýskem, který držela v rukách a něco do něj zapisovala. "Tak to máme dalšího" sklouzla jí ze rtů jediná věta. Pak rozhodně notes zaklapla a nastavila svůj obličej sněhovým vločkám. V očích se jí zableskly ďábelské plamínky...

Tiše vstoupila do bytu. Spolubydlící ji jen přejela pohledem. "Už

Kdož bez viny, hoď kamenem...

V chladné místnosti sedělo několik lidí a přesto tam bylo ticho...tak velké ticho, že by člověk slyšel špendlík spadnout na zem. Před velkým oknem seděla dívka. Nebyla hezká, ani trochu. Nevím proč, ale pořád přitahovala mou pozornost. Dívala jsem se na ni a přemýšlela, proč tomu tak je, když by stačilo tak málo, upravit si vlasy, trošku

Venku je sychravo, alespoň tady u nás, nebe má barvu olova a do okenních tabulek vyrtvale buší déšť. Proto sem dávám další pokus o povídku, snad se bude líbit. Inspirací k ní byl někdo, na kom mi moc záleží a proto je tak trošku věnována i jemu. Jinak, Miri, ještě jednou děkuji za obrázek.

Elen

"Láska

Do chodby jsem vpadla ověšená nákupními taškami. A to do slova a do písmene.  "Sakra, se na to můžu krajcvajc" zanadávala jsem. "Pavle, Pavléééé" zavřískala jsem do ticha našeho domu. Odněku z hloubi se ozvalo: "No co jéééé?" "Že bys mi šel pomooooct?" "Coooo?" "Pomooooct" "No už jdůůů a neřvi tak jsem na druhým konci a neslyším

Seděla ve velkém ušáku, v nohách jí ležela teplá deka a pohledem sledovala hodiny. Vždycky, když na něco čekala, nejraději by vteřinovou ručičku ještě popohnala. Teď ne. Zase čekala, ale přála si, aby ta ručička ještě zpomalila. Už takhle ten čas letěl a posledních osmačtyřicet hodin jí dokázalo, že může běžet ještě rychleji.

Ačkoliv bylo v pokoji teplo, pustila se do ní

Zhodnotila jsem svůj odraz v zrcadle. Po dlouhé době jsem byla sama se sebou spokojená. Upnuté džíny, fialkový top na ramínka, který zvýrazňoval štíhlý pas a zároveň překrýval trochu širší boky. Lehké líčení, kdy jsem kladla důraz na oči a na rty jen lehce nanesla bezbarvý lesk. Rtěnky prostě nesnáším.

Naposledy jsem kartáčem pročísla polodlouhé vlasy měkce spadající na ramena a sama na

Mobil ohlásil SMS. "Muzu se zitra stavit na pokec?" Překvapilo ho to. U něj na návštěvě nikdy nebyla a šance, že by se tak stalo byla asi taková, jako potkat ledního medvěda na Sahaře. Přesto naťukal stručnou odpověď. "Jo."

Druhý den připravil pár chlebíčků a víno. Stále byl sice přesvědčený o tom, že si z něj udělala dobrý den a nepřijde, ale jistota je jistota. Pořád

Obloha byla zatažená a jemně sněžilo. Na tvář jí dopadaly ledové vločky a hned tály. Zítra odjíždí na hory. Sama. Už je to tři měsíce, co se s ní Daniel rozešel a pořád na něj myslela. Zvlášť teď, v období svátků vánočních. Vánoce trávily vždycky spolu a najednou tu už nebyl. Byl sice tak hodný, že jí nechal byt, ale ten byl bez něj tak prázdný. Ostatně, věděla, že ho nepotřebuje, nedostatkem peněz

Cítila se zvláštně. Přála mu jen to nejlepší a teď to vypadalo, že se na něj usmálo štěstí. Přesto se v koutku duše neubránila smutku. Nechápala, proč tam ten smutek je. Stále spolu mluvili, ale měla neblahé tušení, že se i to mluvení začne pomalu, ale jistě z jejich životů vytrácet. A možná zmizí úplně. Už nebude mít tolik času. Myšlenky jí přeskakovaly jedna za druhou a ona nevnímala horečku,