Já to zvládnu...

Seděla ve velkém ušáku, v nohách jí ležela teplá deka a pohledem sledovala hodiny. Vždycky, když na něco čekala, nejraději by vteřinovou ručičku ještě popohnala. Teď ne. Zase čekala, ale přála si, aby ta ručička ještě zpomalila. Už takhle ten čas letěl a posledních osmačtyřicet hodin jí dokázalo, že může běžet ještě rychleji.

Ačkoliv bylo v pokoji teplo, pustila se do ní zimnice. Přitáhla si chlupatou deku až pod bradu, ale pocit chladu nepřecházel. Měla strach. Ne o sebe, ale o ty, kteří byli jejímu srdci nejblíž. Jsou tak bezbranní, potřebují ji. "To přejde" šeptala si pro sebe a neměla na mysli zimu, která se jí ledovými zuby zakousávala do těla. "Nic to není, stává se to."  "A i kdyby to něco bylo, já to nevzdám" dodala rozhodně. Ale strach nepřecházel. Nemohla za to, že si všechno tak brala, že ji každá věc hned rozházela i když nebylo vůbec jisté, že je to něco vážného.

Stočila myšlenky jinam. Vzpomněla si na slova, která tak krásně zněla, ale jí píchla přímo do srdce. Proč ji to mrzelo? Už by přeci nemělo. Povzdychla si, nemělo cenu si něco nalhávat, věděla přesně, proč to zabolelo. S přítomností to nemělo nic společného, to se ozvala minulost.

Právě teď jí to bylo ale jedno. Právě teď byly v jejím životě jen dvě bytosti, na kterých jí záleželo nejvíc. Nikoho jiného nechtěla vidět, s nikým jiným mluvit. Zavřela oči a na rtech se jí mihnul úsměv. "Já to zvládnu"...