Venku je sychravo, tak sem dávám další povídku, která se k tomuhle počasí docela hodí. Není romantická, není hezká, nemá hlavu ani patu a ani žádný význam... Prostě jen další písmenkový pokus...
Toho dne pršelo. Obloha byla zatažená a fičel studený severák. Ale v její duši svítilo slunce, protože věděla, že dnes ho zase uvidí. Poskakovala po místnosti a přebírala se v hromadě oblečení. Chtěla se mu líbit. Konečně si vybrala a když se podívala do zrcadla, byla docela spokojená. Ještě sepnout vlasy, hodit na sebe bundu a může vyrazit.
Venku se do ní opřel vítr. Ale jí to nevadilo, spěchala na místo určené schůzky. Hlavou jí vířila spousta myšlenek. Poslední dobou byl zvláštní, trochu podrážděný, přemýšlela, jestli jen ona je toho příčinou. Konečně ho uviděla a srdce jí začalo bušit jako o závod. Nejradši by se mu vrhla do náruče a začala ho vášnivě líbat. Výraz v jeho tváři ji ale zarazil. Pomalu přišla až k němu. Pozdravili se. Hned na něj vysypala spoustu otázek. Jenže se jí nedostalo žádné odpovědi, jeho ústa mlčela. Podívala se mu do očí a čekala, jestli se rozpovídá. Nic. Nechápala ho, nerozuměla mu, nevěděla, co chce... Když tu ji náhle pravou rukou objal kolem pasu a prudce přitisknul k sobě. Okamžik radosti z jeho objetí přehlušila ostrá bolest, která projela celým jejím tělem. Ze rtů jí sjel tichý povzdech a když povolil jeho tvrdý stisk, sklopila pohled k centru bolesti. To co viděla, ji překvapilo. Z břicha jí trčela rukojeť nože. Začala panikařit, nevěděla, co má dělat. Třásla se a chtělo se jí křičet, ale hrdlo měla stažené tak, jakoby jí ho někdo pěvně svíral. Znovu zvedla hlavu a vyděšeně se dívala na toho, kdo jí to udělal. Z očí jí vytryskly slzy a mísily se s kapkami deště. Zmatek v ní sílil. Proč to udělal? Vždyť ona mu věřila, milovala ho tak jako ještě nikdy nikoho. "Lásko" zašeptala a zoufale ho chytila za ruku. Byla studená jako led. To bylo to poslední, co vnímala. Pak už se jejím tělem začalo rozlévat příjemné teplo...a pak už jen tma...
...
Musel to udělat. Musel ji zabít. Stejně si za to mohla sama, protože ho k tomu donutila. Nemiloval ji, nestál o ni. Kdysi dávno možná, ale teď už ne. Jistě, mohl ji nechat v klidu jít, ale to on nechtěl. Chtěl, aby ji to bolelo. Vlastně to nebylo tak těžké, jak si původně myslel, šlo to docela lehce. Do očí se jí ale podíval jen jednou, to když ho chytila za ruku. A viděl v nich takový nevěřícný úžas a takovou bolest, že svůj zrak raději zaměřil na její chvějící se bradu a nakonec ho odvrátil docela, protože mu začalo docházet, že to co udělal, se už nedá vrátit zpátky...
A teď tu ležela u jeho nohou, tichá, bezbranná. Potlačil nutkání vzít ji do náruče. Už je přeci po všem, nic pro něj neznamená... Ani teď. Z úvah ho vyrušily kroky. V dálce se objevila postava a jeho srdce začalo bít na poplach. Byla to ona. Ta, na kterou stále čekal... Bylo to jeho láska... Vrátila se...
