Venku je sychravo, alespoň tady u nás, nebe má barvu olova a do okenních tabulek vyrtvale buší déšť. Proto sem dávám další pokus o povídku, snad se bude líbit. Inspirací k ní byl někdo, na kom mi moc záleží a proto je tak trošku věnována i jemu. Jinak, Miri, ještě jednou děkuji za obrázek.
Elen
"Láska je jako válka...je lehké ji začít...těžké skončit...a nemožné na ni zapomenout"
Tu usměvavou dívku se smutnýma očima jsem vídal skoro každé ráno. Běhal jsem kolem jejího domu, a ať svítilo sluníčko nebo pršelo, stávala tam s železnou pravidelností. Nikdy jsme spolu nepromluvili, až jednou...
Toho rána lilo jako z konve, když se ozval zvonek. Žena nebyla doma, odjela ke svým rodičům na víkend a já zrovna přepisoval poslední povídku do mé nové knihy, docela to spěchalo a ještě jsem ani nevěděl, jak to skončí. "Koho to sem čerti nesou" bručel jsem si pod nos a líným krokem jsem se šinul ke dveřím. Jaké bylo mé překvapení, když jsem za dveřmi uviděl ji. Byla zmoklá a vypadala ještě smutnější než kdy jindy. "Promiňte" povídá tichým hlasem . "Nikoho tady neznám, zabouchla jsem si dveře, nemohl byste mi pomoct?" Už v tu chvíli jsem věděl, že mohl. Pobral jsem nějaké nářadí a společně jsme se vydali k jejímu domovu. A já si letmo uvědomil, že v těch letních promočených šatech vypadá jako opuštěné ptáče, co právě vypadlo z hnízda...
Netrvalo to ani pár vteřin a dveře se otevřely. "Děkuju, nedáte si kávu?" Pohledem jsem zabloudil k našemu domu. Odmítni, nechoď dovnitř, šeptal mi rozum. "Jistě, rád." Dům nebyl velký, překvapilo mě, že nemá moc věcí, které se daly očekávat, pokud dům obývala žena. Nebyly tam žádné květiny, obrazy, prostě různé drobnosti, které dům dělají domovem. Kromě jedné jediné černobílé fotky, která zobrazovala půvabný obličej mé hostitelky. "Jak se vlastně jmenujete?" "Elen. A vy?" Přistoupil jsem k ní a pohledem se vpíjel do těch hlubokých očí... "Lukáš"...
Zvednul jsem jí bradu tak, abych jí mohl políbit. Nechala se, dokonce můj polibek opětovala. Byla tak sladká, nejradši bych ji ze své náruče už nikdy nepustil. Pak mě najednou líbat přestala. Výraz v jejích očích se změnil. Rukama se mi opřela o prsa a prudce mě přitiskla ke zdi. "Sakra" zanadával jsem. Usmála se. Už to nebyla ta bezbranná, nevinná dívka. Tahle přesně věděla, co chce. Žasnul jsem nad tím, jak se někdo dovede tak rychle změnit. Její teplé ruce mi zajely pod tričko. Nenech se, šeptal mi rozum, ale zbytečně. Její dlaně sjely po mém těle ke kalhotům. Ticho proříznul zvuk rozepínajícího se zipu...
Nevím, jak dlouho jsme jen tak leželi ve vzájemném obětí, když se ke mě otočila a pravila: "Bude lepší, když už půjdeš." "Jistě." Rychle jsem se obléknul. Přistoupila ke mně a lehce mě políbila na tvář. Už zase to byla ta nevinná, bezbranná dívka. "Ahoj." "Ahoj" řekl jsem smutně. Ani nevím, jak jsem se dostal ven. Čekal jsem něco jiného, něco vřelejšího, vstřícnějšího. Nerozumněl jsem tomu...
O měsíc později
Uběhnul měsíc od té doby, co jsem se dostal do pomyslného ráje. Byl to i měsíc od doby, co jsem podvedl svou ženu. Svou krásnou, hodnou, obětavou a milující manželku. A jen já věděl, že až moc milující, to bylo to, co mě v našem vztahu trochu dusilo. El se od té doby už neozvala, jenže já na ni nepřestával myslet. Vryla se mi do srdce víc, než jsem chtěl a než jsem si byl ochotný připustit.
Rozhodnutí běžet zase kolem jejího domu bylo rychlé. Jenže dnes tam El už nestála. Dnes tam byla jen cedule: NA PRODEJ. Všechno ve mně začalo křičet. To přeci nejde. Nemůže si jen tak odjet. Odbočil jsem ke vchodovým dveřím a rozrušeně na ně zaklepal. Po chvíli se otevřely a objevil se v nich starý muž. "Co si přejete, pane?" zeptal se. "Dobrý den, prosím vás, mohl bych mluvit s El?" Muž se na mě chvíli pátravě díval, pak pronesl "jistě" a zavolal do hloubi domu. "Elééén." "Už jdu" ozvala se odpověď a já se těšil, až jí zase uvidím. Za jeho zády se náhle vynořila El. Tedy, její kopie, ale minimálně o dvacet let starší. "Co si přejete?" "Promiňte, to bude nějaký omyl, chtěl jsem mluvit sice s Elen, ale byla trošku mladší než vy." "Ahá, zřejmě máte na mysli naši dceru. Ale s tou bohužel mluvit nemůžete, mladíku." "Prosím vás, musím s ní mluvit." "Už jsem vám přeci řekla, že to nejde." Začínal jsem být zoufalý. "Pro boha proč?" "Protože El je mrtvá." Ta slova mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Určitě to znáte, když se díváte do obličeje někomu, kdo právě řekl něco, čemu nevěříte, čemu ani nemůžete věřit. "Mrtvá?" "To přece není možný." "Bohužel, je to tak, byla hodně nemocná." "A kdy zemřela?" "Zhruba před měsícem." Stál jsem tam, v hlavě neuvěřitelný zmatek. "Mohl bych vás o něco poprosit?" vyslovil jsem otázku k rodičům El. "Mohl bych si vzít tu černobílou fotku?" Sám jsem se divil, kde se ve mně vzalo tolik odvahy vyslovit tuto žádost. "Samozřejmě" pravil pán a pomalým krokem, se shrbenými zády se šoural ke stolku. Paní se ke mně náhle naklonila a zašeptala "nejste vy náhodou Lukáš? Co pomáhal El dovnitř, když si zabouchla dveře?" "To jsem." Paní pokračovala "El mi tady pro vás nechala dopis." Zašátrala rukou v kapse zástěry a podala mi bílou obálku. To už se ale vracel její manžel s fotkou. "Děkuju, děkuju moc." "Není za co. Nashledanou." Dveře se za oběma staroušky zavřely.
Sedl jsem si na lavičku u cesty a chvějícími se prsty rozevíral bílý dopisní papír.
Drahý Lukáši,
čteš tahle písmenka, to znamená, že jsi přišel, že se ti po mně stýskalo, že mě máš snad rád... Nejsem přítelem velkého psaní, chtěla jsem ti jen říct, že ten den, kdy jsi ke mně přišel, byl tím nejkrásnějším dnem v mém životě. Za to moc děkuju. Miluju Tě...
El
PS: Odpusť mi, prosím, ty schválně zabouchnuté dveře.
Seděl jsem na té lavičce, v jedné ruce fotku, ve druhé psaní a z očí mi tekly slzy. Věděl jsem, že jí to dopustím. "Já tě totiž miluju" sklouzla z mých rtů jediná věta. Věta, kterou na svých křídlech odvál vítr...
"Dobrýýýý" vytrhnul mě čísi hlas z myšlenek. "Co" vyhrkl jsem překvapeně. Šéf pokračoval hřmotně dál. "Ta povídka. Elen, celkem slušná, ale ještě se bude muset stylisticky upravit. Ještě dnes ti pošlu honorář." Zvednul jsem se. "Fajn, teď jdu domů." Vyšel jsem ven z nakladatelství. Slunce svítilo, foukal vlahý vítr a masy lidí pořád někam spěchaly. Já už nikam nespěchal. Jen já věděl, že celý příběh se odehrál jen v mé fantazii. Že dívka se smutnýma očima ve skutečnosti stále žije. Nevím, jestli ji miluju a nevím, jestli ona miluje mě, ale co na tom záleží. Jediné, čím jsem si jistej je to, že se přitahujeme jako dva magnety. A také tím, že jsem nedílnou součástí jejího života, stejně jako je ona součástí života mého...
