Do chodby jsem vpadla ověšená nákupními taškami. A to do slova a do písmene. "Sakra, se na to můžu krajcvajc" zanadávala jsem. "Pavle, Pavléééé" zavřískala jsem do ticha našeho domu. Odněku z hloubi se ozvalo: "No co jéééé?" "Že bys mi šel pomooooct?" "Coooo?" "Pomooooct" "No už jdůůů a neřvi tak jsem na druhým konci a neslyším tě" doléhá ke mně hlas protestujícího manžela. Jenže já se nehodlám jen tak vzdát. "Tak víš, že jsem byla udělat velký nákup na víkend, tak máš být připravený, abych se s tím nemusela tahat." "A jak mám vědět, kdy přijdeš?" vrátil mi Pavel bleskovou odpověď. "Co holky? Neozvaly se?" utnula jsem naši debatu o nákupu a pomoci a zeptala se na naše dvě už skoro dospělé dcery. "Jo." "No a co říkaly? Přijedou?" "Ne."
Tak takhle nějak probíhají rozhovory po devatenácti letech s mým mužem Pavlem. Je to hodný a laskavý chlap, naše dvě dcery miluje, jen mě někdy neuvěřitelně vytáčí. "Kafe nebo čaj, zlato?" "Kafe." "Něco nového v práci?" "Ne, pořád stejný. Až to bude hotový, houkni na mě, přijdu si to vypít." Za pochodu mě líbne na tvář a mizí ven.
Jen si povzdechnu. Sklidím nákup, udělám kafe, které si Pavel jen tak v rychlosti vypije a zase mizí dělat něco na zahradu. "Má prej pršet" houkne na mě, než mi definitivně ukáže záda. "Taky jsi mohl se mnou posedět" zazní má výčitka, ale tu už nikdo jiný kromě mě neslyší. Sedla jsem k PC a otevřela poštu. Několik nových mailů. Zběžně jsem je prohlédla a jeden mě zaujal. Honzík posílá pozvánku na posezení s jeho ženou. Aby bylo rozumněno, Honza je další super chlap v mým životě. Známe se už několik let a vydržel to se mnou až doteď, tedy do doby, kdy mi už visí čtyřicítka na krku. Můžu se s ním bavit úplně o všem, když je mi mizerně, dokáže potěšit, prostě přítel k nezaplacení. Utíkám s vytištěnou pozvánkou za Pavlem. "Broučku, Honza píše, že by s náma zase rádi poseděli." "A kdy?" "Zítra." Manžel na mě koukne. "Zlato, nezlob se, ale zítra jsem už domluvenej s klukama. Jestli chceš, tak jeď sama." Pokrčila jsem rameny. Klidně pojedu, Honzu s jeho druhou ženou jsem neviděla už pěkně dlouho. Na tu první moc štěstí neměl, opustila ho a nechala s malým chlapečkem samotného, pak potkal Péťu, to jest jeho druhá žena a s tou si pořídili dalšího prcka, taky kluka.
Druhý den už jsem se nemohla dočkat odpoledne, až všichni zajdeme posedět a pokecat. Rozloučila jsem se s manželem, vzala na vědomí jeho větu "dávej na sebe pozor" a vyrazila na místo domluvené schůzky. Honza už tam čekal. "Názdar krásko, kde máš Pavla?" řval na mě vysmátej už z dálky. "Ahojky, bohužel nemohl jet, už něco měl. A kde je Peťka?" ptám se ho udýchaně. "No, nebylo jí dobře, tak mě vyslala samotného." "Aha, takže jsme si tak nějak zbyli, co?" konstatuju rozpačitě. "No to přece nevadí, někam zajdeme, probereme drby, když už jsme tady, byla by škoda to hned zabalit."
Čas utíkal jako voda, když mě Honza přemluvil k procházce po našich luzích a hájích. Obloha, na které dosud jasně svítilo slunce, se začala pomalu zatahovat. "Hele, měli bychom se vrátit, bude pršet." "Neboj, je tady starý seník, schováme se." Tahle věta mě fakt rozesmála. "Ha, chlípníku, odhalila jsem tvé nečisté úmysly, sena se ti zachtělo" kuckala jsem se smíchy a nechala se Honzou táhnout k seníku, protože začínalo drobně pršet. A ten drobný déšť se rychle změnil v pěkný slejvák. Zvednul se vítr a černé nebe protínal jeden blesk za druhým. S obavami jsem hleděla na tu zkázu. "No doufám, že to brzy přežene." "Copak, nelíbí se ti tu se mnou?" "Ale jo, líbí." Otočila jsem se k Honzovi. Čekala jsem rozesmátý výraz, ale jeho obličej byl vážný. Díval se na mě těma svýma nádhernýma očima a já začala být nervózní. "Co je? Děje se něco?" Přistoupil ke mně a položil mi ruce na ramena. "Jsi krásná, víš to?" "Ale no tak, nech toho, ještě se budu červenat" snažila jsem se celou situaci brát s humorem. A pak udělal něco, co jsem nečekala. Prudce si mě k sobě přitáhl a políbil. Celé to trvalo pár vteřin, ale mně to přišlo jako věčnost...jako krásná věčnost.
Když mě pustil, nadechla jsem se k tomu, že ho pěkně sjedu. "Miluju tě" řekl najednou Honza. A ze mě jen vypadlo "já tebe taky." A pak už jsem si připadala jako v nějakém hodně zpomaleném filmu, kdy se dva lidi na sebe dívají a čekají na to, co řekne ten druhý. "Jak dlouho?" přetnul Honza to nervy drásající ticho. "Jéžiš, já nevím, asi už hodně dlouho." "A proč jsi mi to nikdy neřekla?" "A proč jsi mi to nikdy neřekl ty?" odpověděla jsem mu na jeho otázku otázkou. "Ty začni, já se ptal první." Začala jsem být trošku vytočená. "A co bys chtěl slyšet? Že jsem měla strach z toho, abych ze sebe neudělala blbce, protože jsem si myslela, že já rozhodně nejsem ta, kterou bys mohl milovat, že jsem měla strach z toho, že by ses mi mohl vysmát, jak jsem ve svém věku naivní. Stejně i kdybych ti to řekla, k čemu by to bylo? Já vdaná, ty ženatej, ani jeden nechceme partnerovi ublížit, tohle jsi chtěl slyšet, co?" Pak jsem si uvědomila, že na něho křičím. Křičím a brečím. Jako nějaká puberťačka. "Pane bože, promiň, nechtěla jsem na tebe řvát." Honza mě objal a já se objímat nechala. Kdyby to šlo, na chvíli zastavit čas, pomyslela jsem si. Přestalo pršet. "Honzíku, radši půjdeme, ano?" zaprosila jsem. "Bude to tak lepší..." Honza mě doprovodil k autu, celou cestu jsme mlčeli. "Jeď opatrně a pozdravuj Pavla, Leni." "Ty taky a pozdravuj doma, Honzíku." Rozloučili jsme se letmým políbením na tvář.
Teprve doma jsem si uvědomila, že Honza mi neodpověděl na to, proč mi už dříve neřekl, že mě miluje. A taky se to už zřejmě nikdy nedovím, protože ani jeden z nás není typ člověka, co by se k tomu chtěl vrátit a znovu to rozebrat. No jo, i takové věci se v životě stávají...
