Cítila se zvláštně. Přála mu jen to nejlepší a teď to vypadalo, že se na něj usmálo štěstí. Přesto se v koutku duše neubránila smutku. Nechápala, proč tam ten smutek je. Stále spolu mluvili, ale měla neblahé tušení, že se i to mluvení začne pomalu, ale jistě z jejich životů vytrácet. A možná zmizí úplně. Už nebude mít tolik času. Myšlenky jí přeskakovaly jedna za druhou a ona nevnímala horečku, která pomalu zachvacovala její tělo. Před očima se jí začala objevovat jeho tvář. Milé oči, úsměv, který hladil...
"Zlato, jsi v pořádku?" Tvář zmizela a místo ní se objevila jiná. "Jistě." Usmívala se. Úplně hoříš." Pažemi ho objala kolem krku. "Víš, že tě miluju?" Pohladil ji po vlasech. "Já tebe taky" zašeptal a sklonil se k jejím rtům, aby ji mohl políbit...
