Kdož bez viny, hoď kamenem...
V chladné místnosti sedělo několik lidí a přesto tam bylo ticho...tak velké ticho, že by člověk slyšel špendlík spadnout na zem. Před velkým oknem seděla dívka. Nebyla hezká, ani trochu. Nevím proč, ale pořád přitahovala mou pozornost. Dívala jsem se na ni a přemýšlela, proč tomu tak je, když by stačilo tak málo, upravit si vlasy, trošku líčidel, jiné oblečení a hlavně úsměv ve tváři. V ruce držela pero a něco psala. Na pár vteřin zvedla oči od archu papíru a upřeně se na mě podívala. Usmála jsem se na ni a čekala, že udělá to samé. Nic. Ve strnulém obličeji se nehnul ani sval, jen oči znovu skopila nad písmenka, která jemnými tahy ruky skládala na papír.
"Můžete jít další." Ticho rozseknul hlas sestřičky, která vyšla z ordinace. Na řadě bylo to děvče sedící před oknem. List papíru složila do kabelky a za chvíli zmizela za dveřmi. Hodiny pomalu odpočítávaly čas. Vteřiny, minuty... Nevím, kolik času uběhlo, když se dveře znovu otevřely a ta dívka vyšla ven. Když procházela kolem mě, na chvíli se zastavila a podala mi to psaní. Pak bez jediného slova odešla...
Rozevřela jsem bělostný papír a očima přelétla řádky. Bylo to určeno někomu koho milovala. Z písmenek slova, ze slov věty...Psala o tom, že v životě není nic jednoduché, někdy je třeba se rozhodnout, co je důležitější a jakou cenu jsme ochotni za to zaplatit, psala o tom, že pro ni ten člověk moc znamená, že se jí stýská... ale že se nebude vnucovat... Začínala jsem ji chápat. Proč vlastně otravovat někoho, kdo o to nestojí? Život jde přeci dál... Dopis to byl stručný, přesto říkal snad všechno, co se říci dá...
Podívala jsem se na místo, kde předtím seděla. Zase tam byla. Ale tentokrát se usmívala... A mě došlo, že spousta věcí nemusí být tak, jak to na první pohled vypadá...
