Mobil ohlásil SMS. "Muzu se zitra stavit na pokec?" Překvapilo ho to. U něj na návštěvě nikdy nebyla a šance, že by se tak stalo byla asi taková, jako potkat ledního medvěda na Sahaře. Přesto naťukal stručnou odpověď. "Jo."

Druhý den připravil pár chlebíčků a víno. Stále byl sice přesvědčený o tom, že si z něj udělala dobrý den a nepřijde, ale jistota je jistota. Pořád

Obloha byla zatažená a jemně sněžilo. Na tvář jí dopadaly ledové vločky a hned tály. Zítra odjíždí na hory. Sama. Už je to tři měsíce, co se s ní Daniel rozešel a pořád na něj myslela. Zvlášť teď, v období svátků vánočních. Vánoce trávily vždycky spolu a najednou tu už nebyl. Byl sice tak hodný, že jí nechal byt, ale ten byl bez něj tak prázdný. Ostatně, věděla, že ho nepotřebuje, nedostatkem peněz

Cítila se zvláštně. Přála mu jen to nejlepší a teď to vypadalo, že se na něj usmálo štěstí. Přesto se v koutku duše neubránila smutku. Nechápala, proč tam ten smutek je. Stále spolu mluvili, ale měla neblahé tušení, že se i to mluvení začne pomalu, ale jistě z jejich životů vytrácet. A možná zmizí úplně. Už nebude mít tolik času. Myšlenky jí přeskakovaly jedna za druhou a ona nevnímala horečku,

Hodiny odbily desátou. Seděla v přítmí pokoje, který ozařovala jen malá lampička. Vypadala unaveně, strhaný výraz a kruhy pod očima jí přidaly minimálně deset let. Nedělala nic, jen seděla a přemýšlela. Přemýšlela o životě. O životě, který vedla. O životě, který se tak lišil od toho, jak si vše vysnila. Občas její pohled sklouznul do postele, kde spala malá holčička. Po tváři se jí mihnul úsměv,

Procházela překrásným zámkem se špalírem ostatních hostů. Vybral romantické místo pro svůj svatební den. Očima vyhledala jeho postavu. Byl krásný. Krásnější než kdy jindy. Na chvíli zatoužila po tom, aby ji objal a políbil. Nikdy se nepolíbili a ani nepolíbí. Věděla to. Úsměv na její tváři zmizel a ze rtů se vydral tichý povzdech.

Otočil se a pohledem přelétl všechny pozvané. Pak ji uviděl.

Unaveně si lehla do trávy a s přivřenýma očima pozorovala letní oblohu. Bylo docela teplo, pofukoval vlahý větřík a na nebi se sem tam objevil mráček. Zavřela oči a myšlenky nechala volně proudit. Zase se pohádali. Poslední dobou se hádají pořád. Alespoň jí to tak připadá. Měl určitý nápad a ptal se na její názor. Měla ho trošku odlišný, než on, ale prakticky se stejným výsledkem. Okamžitě se naštval.

Takže po delší době sem opět dávám krátkou povídku. Byla napsána už dříve, ale okolnosti tomu chtěly, že ten, pro koho byla určená si ji již nepřečetl, tak ji hodím alespoň sem. Zároveň upozorňuji, že nejsem žádná spisovatelka, takže je na to třeba brát zřetel, abyste to přežili bez úhony

"Tak

Nebe bylo černé, na zem se začal snášet drobný déšť. Dlaní přejela po studené okenní tabulce. Milovala ho. Zavřela oči a vzpomínala na hezká slova, co hladila po duši, na hřejivý pocit štěstí, co se jí rozléval po těle. Zvedl se vítr a v dálce zaduněl hrom. Oblohu proťal blesk. Jenže pak přišel nůž v podobě lži a její lásku nenávratně zabil. Přála si, aby to nebyla pravda, přeci

Krajina ubíhla za okny jedoucího auta. "Já se rozcházet nechtěl, to ty." Povzdychla si. Už to řešili tolikrát a stejně to žádný výsledek nepřineslo. Pořád se mu snažila vysvětlit, že jí chyběly hlavně city. Občasné pohlazení, políbení... Do poslední chvíle doufala, že se

Jak jsem se jednou připravovala na schůzku...

Takže, čekala mě dost důležitá schůzka, tak jsem se pustila do náročných příprav. Nejprve ze všeho jsem si dala prát oblečení po babičce. Jelikož nemáme automatku, ale jen romku, musela jsem do ní napustit horkou vodu, kterou jsem ohřála na zapálených zadních autosedačkách.