Am | Pocity

Unaveně si lehla do trávy a s přivřenýma očima pozorovala letní oblohu. Bylo docela teplo, pofukoval vlahý větřík a na nebi se sem tam objevil mráček. Zavřela oči a myšlenky nechala volně proudit. Zase se pohádali. Poslední dobou se hádají pořád. Alespoň jí to tak připadá. Měl určitý nápad a ptal se na její názor. Měla ho trošku odlišný, než on, ale prakticky se stejným výsledkem. Okamžitě se naštval. Nechala to být, nerada se hádala. Ani to neuměla. Nekřičela a snažila se zůstávat v klidu. Pak to stejně vždycky obrečela. Dnes jí vyprávěl, jak svůj nápad realizuje. Odpovídala jen "hm". Zase ho vytočila. "To umíš jenom hmm?" a prásknul dveřmi. Co mu na to má říct? Zná přeci její pohled na věc. Povzdychla si. Měla pocit, že se ochladilo...Nebo před pár dny. Prohlíželi si fotky. Nerada se fotila,věděla, že všude vypadá hrozně. A on tomu dodal korunu. "Podívej se na ty ruce, jsi pěkně vyžraná." Nebo včera. Nechtělo se jí vystupovat z auta, protože ji bolelo břicho. Neodpustil si jedovatou poznámku: "Zase na nás něco hraješ." Vlastně, byl na ni nabroušený pořád, ať se snažila být sebevíc milá a v pohodě. Možná je chyba ve mně, pomyslela si. Možná to vidím z té špatné stránky a moc si všechno beru. A nebo má pravdu a jsem to nejhorší, co ho mohlo potkat. Určitě jsou na světě holky hezčí, milejší, co umí líp vařit, péct a snad se i líp smát. Na tvář jí dopadly první kapky deště a smívaly slzy, které jí pomalu stékaly z očí a zachytávaly se ve vlasech. Otevřela víčka a podívala se na oblohu. Byla zatažená, také vítr zesílil. Vstala a její tělo obejmul chlad. Byl čas se vrátit...