Krajina ubíhla za okny jedoucího auta. "Já se rozcházet nechtěl, to ty." Povzdychla si. Už to řešili tolikrát a stejně to žádný výsledek nepřineslo. Pořád se mu snažila vysvětlit, že jí chyběly hlavně city. Občasné pohlazení, políbení... Do poslední chvíle doufala, že se to nějakým způsobem spraví, ale ono nic. Byl na ni hodný, k dětem se choval skvěle a ona ho měla ráda. Ale už byla jiná než dřív, tak moc jiná. "Děti budou u mně" pokračoval. Vzmohla se na odpor "už jsem ti říkala, že ti je nedám." "Tak si vyber, které chceš, jedno bude žít se mnou a druhé s tebou, takhle je to fér." Otočila svůj pohled dozadu. Jejich děti klidně spinkaly. Čyřletá holčička a dvouletý chlapeček... V srdci se jí rozlila mateřská něha, jako andílci, pomyslela si. Podívala se na manžela. "Víš moc dobře, že s rozdělením nesouhlasím." Snažila se, aby její hlas zněl pevně, ale cítila slzy, které se jí draly do očí...Jako vždycky. Kdyby se k dětem alespoň nechoval tak hezky, měla by to jednodušší. Podíval se na ni. "To ty od nás utíkáš, ne já. Já se snažil a tobě je to málo. Miluju tě, ale ty sis našla někoho jiného." To je doopravdy tak špatná? Věděla, že za ty dva broučky vzadu by dýchal stejně jako ona. Ale vztah mezi nimi už nebyl to co kdysi býval. "Tak si konečně vyber, ať už v tom máme jasno." Chystala se mu odpovědět, ale koutkem oka zahlédla světla protijedoucího auta...A pak už jen tma...
Otevřela oči. Stála nad ní spousta lidí. "Kde jsou moje děti?" Snažila se mluvit nahlas, ale hlas jí selhával. "Jak se cítíte? Bolí vás to někde?" Bože, oni ji snad neslyší. "Moje děti?" Viděla ty bezradné pohledy..."Co je s mými dětmi???" "Je nám to moc líto..." Nemocniční chodbou se nesl zoufalý výkřik....
Zpráva v novinách: Dne 1. května 2006 se u obce B. stala automobilová nehoda. Jak vypověděl svědek celé události, řidič přejel na pár vteřin do protisměru, poté strhnul volant a automobil se s celou posádkou zřítil do několikametrové propasti. Řidič a spolujezdkyně vyvázli s těžkými zraněními. V autě zahynuly dvě děti ve věku čtyř a dvou let...
O pár měsíců později...
Seděla u okna...Štíhlá dokonce přímo vyhublá, prázdný pohled v očích a v ruce držela fotku. Fotku svých dětí...Poslední dobou s ní vždycky někdo byl. Rodina, přátelé...i manžel se za ní byl podívat, ale nechtěla ho vidět. Nejradši by neviděla nikoho, nechápala, proč ji nenechají na pokoji. V noci ji budily noční můry, křičela ze spaní a vstávala zalitá potem s uplakanýma očima. A pokaždé jí v mysli utkvěl jediný obraz. Obraz dvou spících dětí... "Měla by sis zajít k psychologovi." Tohle tvrdošíjně odmítala. Čas je nejlepší lékař, nezapomene, ale snad se s tím časem naučí žít...S vědomím, že způsobila smrt svých dětí..."Tak půjdeme?" Čekala ji pravidelná procházka...Naposledy se na tu fotku podívala a zašeptala "odpusťte mi, prosím..."