Ta poslední

Hodiny odbily desátou. Seděla v přítmí pokoje, který ozařovala jen malá lampička. Vypadala unaveně, strhaný výraz a kruhy pod očima jí přidaly minimálně deset let. Nedělala nic, jen seděla a přemýšlela. Přemýšlela o životě. O životě, který vedla. O životě, který se tak lišil od toho, jak si vše vysnila. Občas její pohled sklouznul do postele, kde spala malá holčička. Po tváři se jí mihnul úsměv, ale hned zase zmizel. Bylo to tím, že se opět ponořila do svého vnitřního já.

Čtvrtek: "Až přijdeš z práce, tak mi hodíš na poštu dva dopisy, stejně jedeš pro svou mámu, máš to hned při cestě." "Jo."

Pátek: "Hned zase jedu, kámoš potřebuje odvézt pro auto." "To nemůže jet někdo jinej? A co ty dopisy?" "Jaký?" Vjel do ní vztek. "Včera jsem ti to říkala." "Já si nic nepamatuju, ale hodím je tam, až pojedu zpátky." Nehodil, všude už měli zavřeno.

Sobota: "Přijedu až večer, tak nám zatop" zaprosila. "Jo, zatopím, stejně se asi neuvidíme, jdu si hned s kámošema sednout." Přijela v půl šesté. Malá celou cestu zlobila. Jenže doma zima jak v Rusku a přítel nikde. "Kde jsi a kdy hodláš přijet?" "Asi za hodinu a to už jsi doma? Říkala jsi, že přijdeš až večer." "Půl šestý je večer. Jo a zapomeň, že ještě půjdeš do putyky." Přitáhnul za dvě hodiny. Pohádali se. Hodně.

Neděle: Nemluvili spolu. Jediné, co ji potěšilo bylo to, že si vzal malou ven a konečně dělal i něco kolem domu, ne jen pro kamarády. Jenže za chvíli zmizel. "Kámoš něco potřebuje..." Tak mu poslala smsku. "Mám už plný zuby toho, jak jsem pořád na posledním místě. Ode dneška s tebou řeším jen domácnost a prcka, jinak si dělej, co chceš." Rozčilovalo ji snad všechno. To, jak dělá jinde a pro jiný, než aby jim to zveleboval doma. To, jak mu víc záleží na tom, co řeknou jeho kamarádi než na tom, co si myslí ona. To, jak jí vyčítal, že je hrozná. To, že na svou rodinu nemá vůbec čas, to, že nemá čas na ni...

Jestli si myslela, že mu tohle všechno dojde, tak se spletla. "Jedu s kámošema na fotbal..."

Co vlastně chtěla? Přála si spokojenou rodinu, zdravé a veselé děti, partnera, na kterého se může ve všem spolehnout, romantické procházky, výlety, držení za ruce, občasnou večeři, chvilky jen pro sebe... To toho chtěla tolik? Po tváři jí začaly stékat slzy. Bylo jí to tak líto, tak strašně moc... Možná je chyba v ní a je doopravdy špatná partnerka. Nevěděla, jak to bude dál. Měla strach, že když se to nějak urovná, spadnou zase do vyjetých kolejí. A ona bude opět ta poslední...