Přelud

Procházela překrásným zámkem se špalírem ostatních hostů. Vybral romantické místo pro svůj svatební den. Očima vyhledala jeho postavu. Byl krásný. Krásnější než kdy jindy. Na chvíli zatoužila po tom, aby ji objal a políbil. Nikdy se nepolíbili a ani nepolíbí. Věděla to. Úsměv na její tváři zmizel a ze rtů se vydral tichý povzdech.

Otočil se a pohledem přelétl všechny pozvané. Pak ji uviděl. Nejprve nevěřil vlastním očím. Kde se tady vzala? Pozvánku jí přeci neposílal. Letní šaty objímaly její štíhlou postavu jako nenechavé mužské ruce. Nepamatoval si, že by byla tak štíhlá, ale je pravdou, že ji už dlouho neviděl. Přestože se neusmívala a její oči prozrazovaly víc smutku, než možná chtěla, byla okouzlující. Takhle ji neznal. Hlavou mu rychlostí blesku prolétly jejich hovory. Říkal jí, jak moc ji miluje a že až přijde ten správný čas, tak si ji vezme... Lhal, věděl to. Nikdy jí neřekl proč tomu tak bylo, proč se tak choval. Podíval se na dívku stojící vedle. Za chvíli se stane jeho ženou, ona pro něj byla ta pravá.

Ještě jednou se na ten pár podívala. Sluší jim to. Pak položila bílou obálku na stůl mezi ostatní svatební přání a pomalu odcházela.

Odrhl pohled od své nastávající ženy. Ještě jednou ji musí vidět. Naposledy. Ale už tam nebyla. Když pak četli svatební přáníčka, bylo mezi nimi jedno, které bylo podepsáno jen dvěmi písmeny. Zase si vzpomněl na jeden jejich hovor. Tehdy mu tvrdila, že v budoucnu bude mít stejné iniciály jako ta dvě písmena na přání. Nevěřil. I teď se na to díval dost nevěřícně. Dokud psaní neotočil. Bylo tam celé její jméno. A počáteční písmena byla přesně taková jako na přední straně...