Am | Třináctá komnata AM

Zhodnotila jsem svůj odraz v zrcadle. Po dlouhé době jsem byla sama se sebou spokojená. Upnuté džíny, fialkový top na ramínka, který zvýrazňoval štíhlý pas a zároveň překrýval trochu širší boky. Lehké líčení, kdy jsem kladla důraz na oči a na rty jen lehce nanesla bezbarvý lesk. Rtěnky prostě nesnáším.

Naposledy jsem kartáčem pročísla polodlouhé vlasy měkce spadající na ramena a sama na

Obloha byla zatažená a jemně sněžilo. Na tvář jí dopadaly ledové vločky a hned tály. Zítra odjíždí na hory. Sama. Už je to tři měsíce, co se s ní Daniel rozešel a pořád na něj myslela. Zvlášť teď, v období svátků vánočních. Vánoce trávily vždycky spolu a najednou tu už nebyl. Byl sice tak hodný, že jí nechal byt, ale ten byl bez něj tak prázdný. Ostatně, věděla, že ho nepotřebuje, nedostatkem peněz

Hodiny odbily desátou. Seděla v přítmí pokoje, který ozařovala jen malá lampička. Vypadala unaveně, strhaný výraz a kruhy pod očima jí přidaly minimálně deset let. Nedělala nic, jen seděla a přemýšlela. Přemýšlela o životě. O životě, který vedla. O životě, který se tak lišil od toho, jak si vše vysnila. Občas její pohled sklouznul do postele, kde spala malá holčička. Po tváři se jí mihnul úsměv,

Unaveně si lehla do trávy a s přivřenýma očima pozorovala letní oblohu. Bylo docela teplo, pofukoval vlahý větřík a na nebi se sem tam objevil mráček. Zavřela oči a myšlenky nechala volně proudit. Zase se pohádali. Poslední dobou se hádají pořád. Alespoň jí to tak připadá. Měl určitý nápad a ptal se na její názor. Měla ho trošku odlišný, než on, ale prakticky se stejným výsledkem. Okamžitě se naštval.

Nebe bylo černé, na zem se začal snášet drobný déšť. Dlaní přejela po studené okenní tabulce. Milovala ho. Zavřela oči a vzpomínala na hezká slova, co hladila po duši, na hřejivý pocit štěstí, co se jí rozléval po těle. Zvedl se vítr a v dálce zaduněl hrom. Oblohu proťal blesk. Jenže pak přišel nůž v podobě lži a její lásku nenávratně zabil. Přála si, aby to nebyla pravda, přeci