Procházela překrásným zámkem se špalírem ostatních hostů. Vybral romantické místo pro svůj svatební den. Očima vyhledala jeho postavu. Byl krásný. Krásnější než kdy jindy. Na chvíli zatoužila po tom, aby ji objal a políbil. Nikdy se nepolíbili a ani nepolíbí. Věděla to. Úsměv na její tváři zmizel a ze rtů se vydral tichý povzdech.

Otočil se a pohledem přelétl všechny pozvané. Pak ji uviděl.

Unaveně si lehla do trávy a s přivřenýma očima pozorovala letní oblohu. Bylo docela teplo, pofukoval vlahý větřík a na nebi se sem tam objevil mráček. Zavřela oči a myšlenky nechala volně proudit. Zase se pohádali. Poslední dobou se hádají pořád. Alespoň jí to tak připadá. Měl určitý nápad a ptal se na její názor. Měla ho trošku odlišný, než on, ale prakticky se stejným výsledkem. Okamžitě se naštval.

Takže po delší době sem opět dávám krátkou povídku. Byla napsána už dříve, ale okolnosti tomu chtěly, že ten, pro koho byla určená si ji již nepřečetl, tak ji hodím alespoň sem. Zároveň upozorňuji, že nejsem žádná spisovatelka, takže je na to třeba brát zřetel, abyste to přežili bez úhony

"Tak

Nebe bylo černé, na zem se začal snášet drobný déšť. Dlaní přejela po studené okenní tabulce. Milovala ho. Zavřela oči a vzpomínala na hezká slova, co hladila po duši, na hřejivý pocit štěstí, co se jí rozléval po těle. Zvedl se vítr a v dálce zaduněl hrom. Oblohu proťal blesk. Jenže pak přišel nůž v podobě lži a její lásku nenávratně zabil. Přála si, aby to nebyla pravda, přeci

Krajina ubíhla za okny jedoucího auta. "Já se rozcházet nechtěl, to ty." Povzdychla si. Už to řešili tolikrát a stejně to žádný výsledek nepřineslo. Pořád se mu snažila vysvětlit, že jí chyběly hlavně city. Občasné pohlazení, políbení... Do poslední chvíle doufala, že se

Jak jsem se jednou připravovala na schůzku...

Takže, čekala mě dost důležitá schůzka, tak jsem se pustila do náročných příprav. Nejprve ze všeho jsem si dala prát oblečení po babičce. Jelikož nemáme automatku, ale jen romku, musela jsem do ní napustit horkou vodu, kterou jsem ohřála na zapálených zadních autosedačkách.

Zase tam byla. Díval se na ni, na její dlouhé vlasy, se kterými si hrál vítr, na ten zasněný úsměv, na štíhlé ruce, ve kterých držela svazek fialek. Už ji znal, chodila za ním každý den. A jako každý den si s ním povídala. Vyprávěla, co nového u nich v práci, jak si popovídala s kamarádkami v čajovně, ale hlavně o malém tajemství, které nosila pod srdcem... Stál tiše