Zase tam byla. Díval se na ni, na její dlouhé vlasy, se kterými si hrál vítr, na ten zasněný úsměv, na štíhlé ruce, ve kterých držela svazek fialek. Už ji znal, chodila za ním každý den. A jako každý den si s ním povídala. Vyprávěla, co nového u nich v práci, jak si popovídala s kamarádkami v čajovně, ale hlavně o malém tajemství, které nosila pod srdcem... Stál tiše a jen poslouchal ten medový hlas, co tak hladil po duši. A vzpomínal, jak ji viděl poprvé. Křehkou, bezbrannou, smutnou... Vzpomínal na tu touhu ji objemout... Utěšit ji a navždy vymazat ten smutek v jejích očích... Ze vzpomínek ho vytrhla její poslední věta... já se zase vrátím, protože tě miluji... počkáš na mě, viď? Věděl, že počká. Ona to věděla také. Už nikdy od ní neodejde... Vstala a odcházela. Zítra se s ní zase setká. Byl si tím jist, chodila takhle už více než půl roku... Prošla kolem něj a pousmála se... A starý hrobník se zadíval do jejích hlubokých, smutných očí...
