...vždyť víš, co chci, já vím, ale nejde vo to, kdo co chce, vždyť víš, co chci, já vím, ale já mám svoje instrukce...

Přišel čas se zase na chviličku ukázat a hodit do placu pár písmenek.

Minulý týden jsem od neděle do čtvrtka strávila u našich, neboť hlídací babička odjela na tábor. Děti extrémně zlobily, moc jsem si neodpočinula, ani mamka, až jsem ji litovala. Tentokrát to bylo trochu náročnější. Tenhle týden hlídá

Po dusnu, které u nás panovalo (a to dost dlouho na to, že většinou po pár hodinách vychládám) opět vyšlo slunce. Když nejsme v práci (která mě strašně baví a odcházet se mi bude s těžkým srdcem), trávíme všechen čas na zahrádce. Děti si hrají, já sekám trávu a Jirka staví nad pískovištěm domeček s budoucí skluzavkou. Prostě idylka.

Dnes byl v plánu výlet na kolech se známými, ale nakonec

Než bych vám tady zase vypisovala boje s drahou polovičkou, hodím vám sem ze šuplíku předělávku Dana Landy. 

Je nádhernej večer a začínáš psát,
víno ti dodalo sil,
bůh ti byl svědkem, když měl jsi mě rád,
to tenkrát snad ještě byl.

Mý dopisy všechny jsi tisíckrát čet,
v

Tak, měla jsem tu článeček a myslela jsem, že jsem ho uložila, ale kde nic tu nic.  Takže bude příště, ale prostě se mám báječně.  Prostě life is life

...Gambrinus jak ze sna...

... za vším, co bylo...

PS: I já zmizela všude, kde se dalo...

...a nebo také ne...

Pozorovala jsem krajinu ubíhající za okny a jen občas pohlédla na řidiče. Respektive řidičku. Byla krásná, i když trošku bledá, na krku zlatý řetízek s písmenkem M a oči jí zakrývaly velké sluneční brýle. Odkud já ji jenom znám běželo mi hlavou, ale za žádnou cenu jsem si nemohla vzpomenout. Jeli jsme už hodinu a půl. Za chvíli bychom měli být v cíli,

...zůstane to mezi námi nadosmrti zabitý... možná... kdo ví, už nic neříkám... zůstaneme napořád spolu, navždycky každej sám...

Prostě... jen tak... pro všechny... pro lepší náladu... pro krásnější den...