Po dusnu, které u nás panovalo (a to dost dlouho na to, že většinou po pár hodinách vychládám) opět vyšlo slunce. Když nejsme v práci (která mě strašně baví a odcházet se mi bude s těžkým srdcem), trávíme všechen čas na zahrádce. Děti si hrají, já sekám trávu a Jirka staví nad pískovištěm domeček s budoucí skluzavkou. Prostě idylka.
Dnes byl v plánu výlet na kolech se známými, ale nakonec jel Jirka sám, protože jsem nechtěla dávat hlídat děti jeho mamce. Prostě mi to přišlo hloupý, hlídá mi děti, když jsem v práci a ještě aby je hlídala takhle navečer jen proto, abychom si mohli zajet někam posedět. Sice mě to mrzí, jet jsem chtěla, ale zodpovědnost je
zodpovědnost. Pojedu příště, pokud někde udám ratolesti.
V neděli se s dětmi zase balíme a vyrážíme k našim, takže minimálně do středy nebudu vůbec. Z Jiříka staršího udělám opět slaměného vdovce, i když myslím, že mu to vůbec nevadí. Už jsem mu naplánovala práci, bude natahovat lepidlem stěny budoucího dětského pokoje, který už má celý oškrábaný. Už aby to bylo a mohla jsem se pustit do malování. Jirka kupodivu souhlasil, takže bude sranda. Doufám, že se to povede.
Taky jsem zjistila, že jsem na píše už přes dva roky. Strašně to letí a za tu dobu jsem tu poznala spoustu fajn lidiček. Začala jsem psát díky jednomu člověku, takže za tohle dík. Ale jen za tohle. Díky vám zůstávám.
Jak jste postřehli, jsem tady hodně málo. Kvůli práci, kvůli rodině, i kvůli počasí, venku je krásně, tak co sedět na židli. Stíhám i návštěvy kamarádek, jediné, co mě dost mrzí, že mi nevyšel srazík s holkama ze střední. Ale příště si ho už ujít nenechám, stejně tak další sraz píše.
Tož se tu mějte krásně, všichni se opatrujte, usmívejte se a tak dále a tak dále.
Pro Medvídka
PS: Nee, ani trochu... Opravdu?