Než bych vám tady zase vypisovala boje s drahou polovičkou, hodím vám sem ze šuplíku předělávku Dana Landy.
Je nádhernej večer a začínáš psát,
víno ti dodalo sil,
bůh ti byl svědkem, když měl jsi mě rád,
to tenkrát snad ještě byl.
Mý dopisy všechny jsi tisíckrát čet,
v nich stálo, jak v mým klínu spíš,
Však s posledním psaním se roztříštil svět,
v němž nikdy mě neopustíš.
Pak u vlaku já, cizí žena,
chceš prominout, že jsi mi lhal?
Ještě teď slyšíš mě toužebně sténat...
Tu moji fotku jsi roztrhal...
Nepřijdeš nikdy tou pěšinou k nám,
víš, já jsem teď tady ty tam,
u díry v blátě se sám sebe ptáš,
a sám si i odpovídáš...
Proč u vlaku jsem stála,
do ticha se smála,
já a tvoje žena,
měla to být změna,
dětskej pokoj k smíchu,
v podvečerním tichu,
rozhovory váznou,
vždyť máš duši prázdnou,
vzpomínky jen bolí,
ať už na cokoliv,
ztracenej je klíč,
už abys byl pryč!
Zpátky se chceš vrátit,
né se tady ztratit,
fronta zpátky láká,
domov pro vojáka.
Tvá duše je rozryta polibky žen,
a sténání protíná vzduch,
píše mi kacíř, co do pekla chtěl,
pro mámení barevnech stuh.
Pro tenhle okamžik neměl jsi lhát,
a utíkat jak malej kluk,
ať jiná zabuší u vašich vrat,
mě uhranul jen pravdy zvuk.
Když zatroubí ti k boji,
tak to zato stojí,
nenávist i láska,
všechno kolem praská,
plameny se mají, když si s náma hrají.
Pak nastane klid a my snad můžem jít,
každej do svý díry,
bez boha a víry,
z ušlápnutejch branců,
zbyla banda kanců,
tak se teda měj
a něco si přej,
než se nebe zřítí
a tak skončí žití...
A tak posíláš mi pozdrav z fronty,
oheň už přestává hřát,
víno je silný a teploučký střílny,
přijmou tě s láskou, až odejdeš spát...