Jak to tenkrát mohlo být...

...a nebo také ne...

Pozorovala jsem krajinu ubíhající za okny a jen občas pohlédla na řidiče. Respektive řidičku. Byla krásná, i když trošku bledá, na krku zlatý řetízek s písmenkem M a oči jí zakrývaly velké sluneční brýle. Odkud já ji jenom znám běželo mi hlavou, ale za žádnou cenu jsem si nemohla vzpomenout. Jeli jsme už hodinu a půl. Za chvíli bychom měli být v cíli, říkala jsem si a záreveň si představovala, jaké to asi bude...

Zastavili jsme na okraji vesničky, která čítala několik desítek domků. Vystoupili jsme a pomalu prošli celou vesnicí. Všude byl klid, jen sem tam se někdo mihnul. Pečlivě jsme prohlíželi dům po domu, ale ten, který jsme hledali, jsme nenašli. "Nezbývá, než se poptat" rozhodla má spolucestující a zamířila si to k prvnímu domku. Na zahrádce seděla žena s dětmi. "Jé, my tady ty lidi neznáme, jezdíme sem jen na chalupu" zašveholila vesele a nám nezbývalo nic jiného, než jít dál. Ale všude, kde jsme se zastavili nám bylo jen řečeno, že dům a muže, kterého hledáme, nikdo nezná. Pak jsem zkusila jméno jednoho děvčete. Ani tentokrát jsme nepochodili. "Já tady bydlím už dvacet let, ale jméno mi nic neříká, ani fotografie." "A kde najdeme dům číslo 3?" "Jo, vy myslíte tu bytovku, kde bydlí ti ukrajinci? Ta je támhle" navedl nás starší muž správným směrem. Poděkovali jsme a rozloučili se.

Cesta k bytovce trvala pár minut. Nízká, šedivá, na fasádě č. 3. Okna měli otevřená jen nahoře. Postupně jsme se pokoušeli dozvonit a doklepat na všechny čtyři rodiny. Bezúspešně. Vyšli jsme ven a hodnou chvíli jen stáli a dívali se. "Vidíš, tak sem došel ten balíček, co jsi posílala. Tedy nedošel, ale tohle je ta adresa." Mlčky jsem se na ten dům dívala a hlavou se mi honily myšlenky jedna za druhou. Nespletla jsem se? Opravdu byla ta adresa tahle? A pak mi došlo, že já se nespletla... ta naše vesnice je asi dvacet baráčků... každý nás tam zná... Neznal.

"Mrzí mě to, ani nevíš jak. Vím, jak ti teď je. A co bude dál? Necháš to tak?" "Už žádné dál nebude, není koho hledat" otočila jsem se na děvče, co stálo za mnou. A zůstala jsem stát jako solný sloup. Měla sundané sluneční brýle. A její oči byly ... slepé. Obrátila jsem se zpátky k budově. "Víš, jediné, co mě mrzí je to, že mi lhal... A přitom vůbec nemusel..." zašeptala jsem. Nebe se zatáhlo a začalo krápat. Srdce mi svírala ledová ruka a do očí se hnaly slzy. Apaticky jsem zírala na to číslo 3, vítr mi z dlaní sebral fotky a odnesl je někam do dáli... Chvíli mi trvalo, než jsem se otočila zpátky k oné ženě. Už tam nebyla. Stejně tak dům, číslo 3 se pomalu začal ztrácet ve tmě...

...

Probudil mě zvuk příchozí sms. Poslal jsem ti mail. Otevřela jsem ho a jedním dechem si ho přečetla. Byl tak krásný, tak strašně moc... Až jsem se rozbrečela. Hlavou mi letělo jen jedno...čemu věřit a čemu ne...