Kdo? No Keigi, přeci. Rozhodla jsem se, že mu spravím den vtípkem, který mi poslala kamarádka. Zároveň vkládám upozornění, že toto se stalo již před delší dobou, neboť jak jste si jistě mnozí stačili všimnout, Keigi se tu vyskytuje již velmi, velmi zřídka.

Nebe bylo černé, na zem se začal snášet drobný déšť. Dlaní přejela po studené okenní tabulce. Milovala ho. Zavřela oči a vzpomínala na hezká slova, co hladila po duši, na hřejivý pocit štěstí, co se jí rozléval po těle. Zvedl se vítr a v dálce zaduněl hrom. Oblohu proťal blesk. Jenže pak přišel nůž v podobě lži a její lásku nenávratně zabil. Přála si, aby to nebyla pravda, přeci

Aneb jak to bylo doopravdy...

Tak jsem se nakonec přeci jen rozhodla, že tu Keigiho trošku poodhalím. I když se snaží tvářit, že mě nezná... Pro ostatní malé upozornění. Pokud Keigiho někdo znáte (i když pochybuji, jak byste ho mohli znát ) radši to nečtěte. Mohlo by se stát, že přijde o iluze stejně jako já...

Ehm, původně jsem toto chtěla nechat cenzurovat, ale nakonec jsem si řekla, že to snad není tak hrozné. Moc ráda bych řekla, že toho dotyčného mám ráda, ale taková romantika v tom není (nebo ano?) Jen zvyšuju návštěvnost , jsem zlá, já vím

Ó,

Protože se šíleně nudím (ne, že by nebylo co dělat, jen se mi nějak nechce), tak tu mám takovou hloupůstku. Napíšu jeden verš a komu se bude chtít, tak může do komentářů hodit pokračování ve formě dalšího verše (pokud se na to dá ještě něco vymyslet) Fantazii se meze nekladou...

Z postele jsem ráno vstala,
kde mám noční košili?

Krajina ubíhla za okny jedoucího auta. "Já se rozcházet nechtěl, to ty." Povzdychla si. Už to řešili tolikrát a stejně to žádný výsledek nepřineslo. Pořád se mu snažila vysvětlit, že jí chyběly hlavně city. Občasné pohlazení, políbení... Do poslední chvíle doufala, že se

Jak jsem se jednou připravovala na schůzku...

Takže, čekala mě dost důležitá schůzka, tak jsem se pustila do náročných příprav. Nejprve ze všeho jsem si dala prát oblečení po babičce. Jelikož nemáme automatku, ale jen romku, musela jsem do ní napustit horkou vodu, kterou jsem ohřála na zapálených zadních autosedačkách.

Zase tam byla. Díval se na ni, na její dlouhé vlasy, se kterými si hrál vítr, na ten zasněný úsměv, na štíhlé ruce, ve kterých držela svazek fialek. Už ji znal, chodila za ním každý den. A jako každý den si s ním povídala. Vyprávěla, co nového u nich v práci, jak si popovídala s kamarádkami v čajovně, ale hlavně o malém tajemství, které nosila pod srdcem... Stál tiše