Jelikož na mě dopadnul nějaký nedefinovatelný smutek, dám sem svou oblíbenou písničku s oblíbeným klipem.

Mobil ohlásil SMS. "Muzu se zitra stavit na pokec?" Překvapilo ho to. U něj na návštěvě nikdy nebyla a šance, že by se tak stalo byla asi taková, jako potkat ledního medvěda na Sahaře. Přesto naťukal stručnou odpověď. "Jo."

Druhý den připravil pár chlebíčků a víno. Stále byl sice přesvědčený o tom, že si z něj udělala dobrý den a nepřijde, ale jistota je jistota. Pořád

Obloha byla zatažená a jemně sněžilo. Na tvář jí dopadaly ledové vločky a hned tály. Zítra odjíždí na hory. Sama. Už je to tři měsíce, co se s ní Daniel rozešel a pořád na něj myslela. Zvlášť teď, v období svátků vánočních. Vánoce trávily vždycky spolu a najednou tu už nebyl. Byl sice tak hodný, že jí nechal byt, ale ten byl bez něj tak prázdný. Ostatně, věděla, že ho nepotřebuje, nedostatkem peněz

Slov netřeba...

Cítila se zvláštně. Přála mu jen to nejlepší a teď to vypadalo, že se na něj usmálo štěstí. Přesto se v koutku duše neubránila smutku. Nechápala, proč tam ten smutek je. Stále spolu mluvili, ale měla neblahé tušení, že se i to mluvení začne pomalu, ale jistě z jejich životů vytrácet. A možná zmizí úplně. Už nebude mít tolik času. Myšlenky jí přeskakovaly jedna za druhou a ona nevnímala horečku,

Dlaní se dotknu, miláčku Tebe
a hned se ocitám v blízkosti nebe.
Pod Tvýma rukama taju jak sníh,
pohledy zvážněly, v dálce mizí náš smích.
S Tebou je všechno náhle tak jiné,
ani ne černé, ani ne bílé.
S Tebou začíná každý den,
život se zdá býti snem.
Den co den, večer, když uléhám,
šeptáš mi kouzelná slova,
to, že mě miluješ, toužím slyšet... zas

Takže, konečně je tu pátek a dnes sem přidám jednu písničku skupiny Loituma ve třech různých verzích. První je originál, druhá je taneční a ta třetí verze názorně uzkazuje, co všechno se může stát, když mají muži své dny. Při prvním shlédnutí jsem měla pocit, že jsem tam zahlédla i Samotáře, ale po podrobnějším

Hodiny odbily desátou. Seděla v přítmí pokoje, který ozařovala jen malá lampička. Vypadala unaveně, strhaný výraz a kruhy pod očima jí přidaly minimálně deset let. Nedělala nic, jen seděla a přemýšlela. Přemýšlela o životě. O životě, který vedla. O životě, který se tak lišil od toho, jak si vše vysnila. Občas její pohled sklouznul do postele, kde spala malá holčička. Po tváři se jí mihnul úsměv,