Tak jsem se konečně pustila do smutného tématu a tím jsou pohřešované děti. Jako den je jim věnován 25. květen a symbolem je kvítek pomněnky. V průměru se v ČR ročně "ztratí" asi 10 tisíc dětí od 0 do 18 let. Většina se "někde" objeví v pořádku, jiné děti už takové štěstí nemají. Jako třeba pětiletý Honzík Rokos, kterého zabila vlastní matka s přítelem nebo devítiletý Jakub

Včera jsem poprvé na ČT1 viděla spot ministerstva dopravy. Nevím, jestli tyto spoty dávají již delší dobu, ale zrovna tenhle mě jako matku docela zaujal. Na začátku tohoto spotu stojí za oknem, na které dopadají kapky deště, muž. Pak se obrací a přicházejí k němu dvě děti. Nejdříve holčička, kterou bere do náruče, ale ona mu z ní posléze mizí. Potom chlapeček, který mu do rukou vkládá auto a mizí

Procházela překrásným zámkem se špalírem ostatních hostů. Vybral romantické místo pro svůj svatební den. Očima vyhledala jeho postavu. Byl krásný. Krásnější než kdy jindy. Na chvíli zatoužila po tom, aby ji objal a políbil. Nikdy se nepolíbili a ani nepolíbí. Věděla to. Úsměv na její tváři zmizel a ze rtů se vydral tichý povzdech.

Otočil se a pohledem přelétl všechny pozvané. Pak ji uviděl.

Unaveně si lehla do trávy a s přivřenýma očima pozorovala letní oblohu. Bylo docela teplo, pofukoval vlahý větřík a na nebi se sem tam objevil mráček. Zavřela oči a myšlenky nechala volně proudit. Zase se pohádali. Poslední dobou se hádají pořád. Alespoň jí to tak připadá. Měl určitý nápad a ptal se na její názor. Měla ho trošku odlišný, než on, ale prakticky se stejným výsledkem. Okamžitě se naštval.

On: Už nejsi ta, co po mně touží?
Už nejsi ta, co se kvůli mně souží?
Ona: Co ke mně cítíš, sama sebe se ptám,
z tvé odpovědi ale velký strach mám.
On: Nemůžu mluvit, jsem tiše jak ryba,
již někde předtím stala se chyba.
Ona: Řekni mi, prosím... O co jsi tenkrát stál?
O všechno? O nic?
Možná

Takže po delší době sem opět dávám krátkou povídku. Byla napsána už dříve, ale okolnosti tomu chtěly, že ten, pro koho byla určená si ji již nepřečetl, tak ji hodím alespoň sem. Zároveň upozorňuji, že nejsem žádná spisovatelka, takže je na to třeba brát zřetel, abyste to přežili bez úhony

"Tak

Kdo? No Keigi, přeci. Rozhodla jsem se, že mu spravím den vtípkem, který mi poslala kamarádka. Zároveň vkládám upozornění, že toto se stalo již před delší dobou, neboť jak jste si jistě mnozí stačili všimnout, Keigi se tu vyskytuje již velmi, velmi zřídka.

Nebe bylo černé, na zem se začal snášet drobný déšť. Dlaní přejela po studené okenní tabulce. Milovala ho. Zavřela oči a vzpomínala na hezká slova, co hladila po duši, na hřejivý pocit štěstí, co se jí rozléval po těle. Zvedl se vítr a v dálce zaduněl hrom. Oblohu proťal blesk. Jenže pak přišel nůž v podobě lži a její lásku nenávratně zabil. Přála si, aby to nebyla pravda, přeci

Aneb jak to bylo doopravdy...

Tak jsem se nakonec přeci jen rozhodla, že tu Keigiho trošku poodhalím. I když se snaží tvářit, že mě nezná... Pro ostatní malé upozornění. Pokud Keigiho někdo znáte (i když pochybuji, jak byste ho mohli znát ) radši to nečtěte. Mohlo by se stát, že přijde o iluze stejně jako já...