Do chodby jsem vpadla ověšená nákupními taškami. A to do slova a do písmene.  "Sakra, se na to můžu krajcvajc" zanadávala jsem. "Pavle, Pavléééé" zavřískala jsem do ticha našeho domu. Odněku z hloubi se ozvalo: "No co jéééé?" "Že bys mi šel pomooooct?" "Coooo?" "Pomooooct" "No už jdůůů a neřvi tak jsem na druhým konci a neslyším

A

víc slov netřeba, vždyť mě znáš...

Seděla ve velkém ušáku, v nohách jí ležela teplá deka a pohledem sledovala hodiny. Vždycky, když na něco čekala, nejraději by vteřinovou ručičku ještě popohnala. Teď ne. Zase čekala, ale přála si, aby ta ručička ještě zpomalila. Už takhle ten čas letěl a posledních osmačtyřicet hodin jí dokázalo, že může běžet ještě rychleji.

Ačkoliv bylo v pokoji teplo, pustila se do ní

...všechny mé vzpomínky tě drží blízko...

Takže tahle kratičká básnička se říkávala za dob mého dávného mládí. A protože tato léta jsou již  pryč, prosím o shovívavost, pokud chybí některý rým. A jestliže přeci jen chybí, budu ráda, když v komentářích doplníte.

A já sám, vždycky sám,
na záchod tak pospíchám.
V jedný ruce kus

Zhodnotila jsem svůj odraz v zrcadle. Po dlouhé době jsem byla sama se sebou spokojená. Upnuté džíny, fialkový top na ramínka, který zvýrazňoval štíhlý pas a zároveň překrýval trochu širší boky. Lehké líčení, kdy jsem kladla důraz na oči a na rty jen lehce nanesla bezbarvý lesk. Rtěnky prostě nesnáším.

Naposledy jsem kartáčem pročísla polodlouhé vlasy měkce spadající na ramena a sama na

vždyť já už taky domalovala...

...ale sliby neplním...ani o vánocích...

Jelikož na mě dopadnul nějaký nedefinovatelný smutek, dám sem svou oblíbenou písničku s oblíbeným klipem.