Nejbolestnější je vedle někoho sedět, jen tak se ho letmo dotýkat, plakat pro něj po nocích, ale vědět, že ho nikdy nemůžeme mít...

Dřímám v křesle, když ticho domova protne zvonění zvonku. No zvonění, spíš parádní ječák. Mrknu na hodiny a zděsím se. Jé, má přijet kamarádka a já si tu vyspávám. Vylítnu z vyhřátého místečka jako po uštknutí hadem a běžím otevřít dveře. Kamarádka

Začátek nebo už konec?

Uběhlo pár měsíců od doby, kdy se Alex oženil s krásnou Markétkou. I já si mezitím našla partnera, takže by se mohlo zdát, že je vše tak, jak má být. Kdyby...kdyby jsme si jednoho krásného dne neřekli, že se vlastně milujeme...

Do mobilu ťukám sms. "Pujdes se mnou vecer ven?" Ze seznamu, převážně dívčích jmen, vybírám hned to první. Alex.

Jednoho večera...

Stála jsem ve sprše a zády se opírala o chladné dlaždičky. Na obličej mi dopadaly kapky vody a mísily se s horkými slzami řinoucími se z mých očí. "Je to můj kamarád" šeptám si pro sebe... "Ne, je to kluk, kterého máš ráda, víc než ráda..." odpoví mi mé druhé Já...

"Zlato, tak už jdeš?" křičí Alex u vchodových dveří. "Jasně"