Jednoho večera...
Stála jsem ve sprše a zády se opírala o chladné dlaždičky. Na obličej mi dopadaly kapky vody a mísily se s horkými slzami řinoucími se z mých očí. "Je to můj kamarád" šeptám si pro sebe... "Ne, je to kluk, kterého máš ráda, víc než ráda..." odpoví mi mé druhé Já...
"Zlato, tak už jdeš?" křičí Alex u vchodových dveří. "Jasně" směju se a na uvítanou mu dávám pusu. Alex je můj kámoš. Známe se asi dva roky a ze začátku jsme se vůbec nemuseli, ale čím víc jsme se poznávali, tím víc jsme si byli bližší... On je totiž člověk, za kterého bych dala ruku do ohně, člověk se kterým se můžu smát, ale i plakat... Neříkám, že vždycky bylo všechno tak růžové, taky jsme se dokázali pohádat a nemluvit spolu... kvůli pár věcem, na něž nejsem dodnes pyšná a které mě stály část jeho důvěry... jenže kdo jsi bez viny, hoď kamenem... Říká se, že každý si zaslouží druhou šanci, já asi mezi ty vyvolené nepatřím...a pokud se někdy vyvolenou stanu, ví bůh, jestli o to ještě budu stát...
Teprve posledních pár týdnů si uvědomuju, že tohle není jen obyčejné kamarádství, ale začíná to být něco víc... Dřív mi Alex vyprávěl o každém svém novém objevu a já nadšeně poslouchala a dívala se do jeho veselých očích...teď větu "potkal jsem novou holku" neslyším moc ráda...A čím víc Alex mluví o jiných slečnách, tím víc se já uzavírám do sebe...
Dnes mi přišla sms: "Pojd ven, mam pro tebe novinu." Vylítla jsem ze dveří a na schodech se s Alexem div nesrazila. "Zlato, budu se ženit" vyhrknul jednu jedinou větu a čekal co já na to. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. "No to je, to je skvělý" vykoktala jsem. "A kdo je ta šťastná?" "Vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěl o Markétce? Ta drobná blondýnka. Odteď už nebude žádná jiná, jenom ona." "Moc ti to přeju." "Já vím" usmál se Alex. "Nezlob se, už musím letět, ale někdy se ozvu. Ahoj" zvednul ruku na pozdrav a ukázal mi záda. Vypadal tak šťastně...
Stála jsem tam a pomalu mi docházelo, že už to nikdy nebude tak jako dřív. Už žádné škádlení, žádná něžná slova, ani polibky na přivítanou...dokonce i teď při loučení mi nedal pusu, tak jak to vždycky dělával...chápala jsem to, už se to prostě nehodí...ale bolelo to, tak hrozně moc...
Do těla se mi s železnou pravidelností zabodávaly tisíce a tisíce drobných, ledových kapiček tak jako malé, ostré jehličky. Otočila jsem kohoutkem a vodu vypnula.Pozorovala jsem, jak pomalu odtéká a společně s ní mizí i mé slzy... Budu ta stará, dobrá, nepřístupná kamarádka, pomyslela jsem si. A tahle chvilka, s přemírou citu k tomu, ke komu to nemělo cenu, upadne v zapomnění...protože kde není začátku, nemůže být ani konce...
