Prší a prší a prší. A mně už z toho trošku hrabe. Při utírání nádobí jsem složila báseň. Je napsaná tak, jak mě slova napadala, takže úroveň to nemám pravůbec žádnou

Ohněta

Jednou takhle z večera,
u PC jsem seděla.
Projíždím si blogy známé,
kohopak to tady máme?
Růžovoučký

Takže tahle kratičká básnička se říkávala za dob mého dávného mládí. A protože tato léta jsou již  pryč, prosím o shovívavost, pokud chybí některý rým. A jestliže přeci jen chybí, budu ráda, když v komentářích doplníte.

A já sám, vždycky sám,
na záchod tak pospíchám.
V jedný ruce kus

Dlaní se dotknu, miláčku Tebe
a hned se ocitám v blízkosti nebe.
Pod Tvýma rukama taju jak sníh,
pohledy zvážněly, v dálce mizí náš smích.
S Tebou je všechno náhle tak jiné,
ani ne černé, ani ne bílé.
S Tebou začíná každý den,
život se zdá býti snem.
Den co den, večer, když uléhám,
šeptáš mi kouzelná slova,
to, že mě miluješ, toužím slyšet... zas

On: Už nejsi ta, co po mně touží?
Už nejsi ta, co se kvůli mně souží?
Ona: Co ke mně cítíš, sama sebe se ptám,
z tvé odpovědi ale velký strach mám.
On: Nemůžu mluvit, jsem tiše jak ryba,
již někde předtím stala se chyba.
Ona: Řekni mi, prosím... O co jsi tenkrát stál?
O všechno? O nic?
Možná

Ehm, původně jsem toto chtěla nechat cenzurovat, ale nakonec jsem si řekla, že to snad není tak hrozné. Moc ráda bych řekla, že toho dotyčného mám ráda, ale taková romantika v tom není (nebo ano?) Jen zvyšuju návštěvnost , jsem zlá, já vím

Ó,

Hrála sis s duší,
hrála sis s tělem,
není nikdo krutější,
na světě celém.
Brala jsi všechno,
co jsem ti dával,
s tebou jsem plakal,
s tebou se smával...
Srdce jsi zlomila,
jen si hrej dál,
proč jsem jen o tebe tolik stál...
Že není to pravda,
chceš mi snad lhát?
Odpusť mi andílku,
musím se smát...
Dívám se na tebe,
ty černý anděli,