Am | Den čtvrtý

Ležela pod peřinou a třásla se zimou. Srdce svíral ledový chlad a hlavou běželo tisíc myšlenek. Věděla, že je v pasti.

"Měla by sis rozmyslet, co vlastně chceš. Říkáš, že víš, ale nevíš. Važím si Tě, chybíš mi." Z očí tekly horké slzy a srdce dál zamrzalo. Ale nemiluješ, dodala v duchu. V tom byl celý ten problém. Ona ho milovala, on ji ne. Kde nic není, ani smrt nebere. A s tímhle se neuměla srovnat. Věděla, že spolu nebudou. Oba měli své životy. "Jestli se s tátou rozejdeš a oba si někoho najdete, budu vás nenávidět. A už nikdy s vámi nepromluvím." Slova milovaného dítěte švihala jak rány bičem. Dětská duše je křehká. 

Byla v pasti. Manželství ji dusilo. Nechtěla už nic slepovat, zachraňovat. Lidé se nemění. Ověřovala si to zas a znova. Všechno ji rozčilovalo. Manžel už jen tím, že dýchal. Averze nabrala nevídaných rozměrů. Cítila bezmoc. Chtěla klid. Takhle se přece žít nedá. Jednou nohou v psychiatrické léčebně druhou v base.

Milovaný nemilující řešil těžkou životní situaci. A ona se stáhla. Poslední schůzka byla u ní s blokem. Citovým. Ještě před tím, než se mu sesypal život. Jak moc může člověk ovlivnit svůj osud. 

Na otázku, jestli s ní chce milovaný nemilující zůstat dál, nedostala odpověď. Takže se stáhla. Nastalo ticho. 

Zimnice neustupovala. Dokola si opakovala, že ji nemiluje. Protože kdyby ano, tak... a tisíc důvodů, co by pro ni znamenalo ano.

Strach, že to skončilo, měla. Obrovský. Ani jeden to neřekl. Ale nevěděla, co se mu teď honí hlavou. 

Sen, kdy se jí zdálo, že odchází do zahraničí. Pro ni hrozný sen, který ji vykolejil. A přesvědčil o tom, že o něj nechce přijít. Co ale s blokem, který v sobě má, netušila. Takže mlčela. Mlčeli oba. Ač by se mu nejraději vrhla kolem krku... Místo toho nechala dál své srdce zamrzat. Nevěděla, jestli je to ta nejlepší možnost. Spíš ta jediná.