Osud

Přecházela jako lev v kleci. Přemýšlela o tom, co udělala špatně, co mohla udělat jinak. Věřila, že osud nelze úplně změnit. V těch zásadních věcech. 

...nedělejte ukvapená rozhodnutí. Váš choť je ten osudový. I když neumí dát lásku najevo. Ale krize tam bude. 

"Nechceš jít se mnou na procházku?" přitulila se k manželovi. "Ne, nebaví mě to." Nepřestávala ho škádlit. "Tak vymysli něco, co bychom spolu mohli podniknout." "Neopírej se o mě, jsem spálenej." Povzdechla si. "Dobře, už se tě nedotknu. Chceš namazat?" "Nechci." Následoval další povzdech. Co vlastně čekala.

Chybělo jí obejmutí. Tak strašně moc. Chyběl jí on. Nechápala, jak to mohli dopracovat tak daleko. Byla zklamaná, zmatená. Snažila se to ustát. Nejlíp, jak uměla. 

... vy spolu ale ještě budete...má vás rád, je to hodnej chlap... ale trápí se... asi i kvůli vám... jeho žena se taky trápí, není šťastná... a nemá jen jeho... jejich vztah nevydrží.

Přemýšlela, jestli se dá v některých věcech osudu utéct. Ona neutekla.