Sklenička se roztříštila o zeď. Jsem debil. Popadla jsem další skleničku a hodila ji na stejné místo jako tu předchozí. Prásk. Jsem debil. Postupně jsem takhle vystřílela celou munici. Střepy na zemi byly dokonalým odrazem mého života. Nebo spíše jeho malé části, co se dalo rozbít, to se rozbilo. Vytáhla jsem telefon a vytočila číslo. Na druhém konci se ozval příjemný mužský hlas. "Potřebuju pomoct."
....
Prsa se mi v rytmu pohupovala, po zádech stékal čůrek potu a mizel kdesi tam, kde slunko nezasvítí a ptáček nezazpívá. Nocí se neslo mé vzdychání. "Ještě chvilku a už to bude." Mow zasténal. Tlačila jsem ho po kamenité cestě v jeho pojízdném křesle a hekala o sto šest. Mow hekal také, cesta byla samý drncák. Konečně jsme dorazili ke mně domů.
....
Na stůl jsem přinesla chlebíčky, koláč s Rebarborou a do sklenic jsem nalila víno. Do obyčejných na vodu, neboť skleničky na víno jsem si zlikvidovala v návalu vzteku. "Co budeš dělat?" zeptal se Mow. "Já? Já? Nic. Nemůžu dělat už vůbec nic. Nechci dělat už nic. Udělala jsem všechno, co se dalo. Já to nezazdila. S ním to byl takové. Jiné. Něco jako Myfantasyworld."
....
Když jsme dopili celou lahev vína, zvedla jsem se, že přinesu další. Mimoděk jsem se podívala do zrcadla, které viselo na zdi. KSICHT, který jsem v něm viděla, mě vyděsil. Byla jsem Zlomená. Zlomená jako meč, který byl umístěn naproti zrcadlu. Tichem zazněla otázka "A co to tvé tajemství? Dozví se ho někdy?" Otočila jsem a tichým hlasem odpověděla. "Ne, je to totiž Hroznětajné."
....
A na kopci zazvonil zvonec a pohádky je konec.
