Každý člověk jednou potká člověka svého života, ale málokteří ho poznají včas...

iva: Škoda, že jsem neviděla, jak tuhne Švihákovi úsměv na rtech ve chvíli, kdy mu konečně dojšlo, že z tebe nic nevyrazí
Voni tohle chlapi (to měkký i je schválněě, páč chlapy s tvrdým tohle nemaj zapotřebí...) občas mívaj. Ten sebestřednej pocit vlastní nadsamčí dokonalosti. Dřív mě to sralo teď už se spíš bavím. A kolegyně už většinou dopředu varuje, že věty typu: "Jaktože vás nechaj sloužit dvě ženský spolu..." už jsem dost alergická a kopu.
Onehdá k nám přišel pán řešit přešit přestupek a pořád mlel a mlel a taky začal: "To se může, takhle jen dvě ženy?"
"Jo, může."
"To se nebojíte?"
"Ne, nebojíme."
"Vy nemáte strach, že vám někdo ublíží?"
Místo odpovědi jsem se jen nasupeně zvedla ze židle a opřela se o stůl. Pán fofrem couval, jakože dobrý, už nic neříkal, zaplatil a vypadl. A kolegyně se smála ještě půl hodiny.