O houně

Jsem unavená životem. Neuvěřitelně. Ale o tomhle dnes článek nebude. O tom až někdy jindy, protože by tohle povídání bylo moc dlouhý a jak známo, dlouhé články se čtou blbě.

Končí mi dovolená a včera mě děti přemluvily, abychom jeli na nedaleké koupaliště. Po delším přemlouvání (a po tom, co jsem posekala zahradu) jsem souhlasila. Naskákali jsme do vozu, nabrali ještě dva místní mladíky a jelo se.

Děti řádily, užívaly si to, já na břehu (voda byla na mě studená) přemýšlela o svých problémech a o tom, kde jsem co povorala a proč to už nejde spravit  nesmrtelnosti chrousta. Skoro čtyřhodinovou meditaci nad chroustovo nesmrtelností jsem proložila hranolkami s tatarkou a langošem. A to jsem neměla dělat, protože žaludek, dopovanej laktobacilama, mi to dal pěkně sežrat. Chytla mě potřeba toalety. Velká potřeba. Představa, že jdu na místní WC mě děsila. Mé obavy završila dcera poznámkou, že mi přeje hodně štěstí, aby mi nevypadla klika a jo, mami, je to propojený s pánskejma, není tam strop. Řekla jsem si, že to ani náhodou a zoufale jsem se snažila děti nahnat na břeh a alou domů. "Mami, já tady ještě chci bejt" škemral synátor. Asi patnáct minut jsme se dohadovali, mezitím potřeba sílila. No tak to risknu. Musím to risknout, jestli se nechci pos..t cestou. Popadla jsem kabelku s mobilem, ať si můžu zavolat o pomoc, kdyby mi náhodou ta klika vypadla a běžela jsem. No běžela, představte si běh se staženýma půlkama. Teď si tak říkám, že mobil by mi byl docela k prdu, protože nevím, kam bych volala.

Vlezla jsem na záchodky, celkem tam bylo čisto. Prvním problémem se ukázala mokrá podlaha. Měla jsem sukni a představa, že spustím kalhotky na zem byla nepředstavitelná. Chvíli jsem zauvažovala o tom, že je sundám, ale při mé skleróze bych je tam určitě zapomněla. Takže jsem je spustila k lýtkům a nohy roztáhla, aby nepadaly níž. To bychom měli. Mezitím na pánské záchodky přišel nějaký chlap. Ony ty záchody jsou sice oddělené a mají své vlastní dveře, ale jak poznamenala dcera, vzhledem k absenci stropu slyšíte všechno. Jak vykonává potřebu, jak si myje ruce (doufám, že si myl ruce). Teď si říkám, že jsme mohli alespoň pokecat, ale v tu chvíli jsme si přála, aby táhnul do perdéle a nikdo další už nepřišel.

Předpokládala jsem, že to bude rychlý a zvládnu to v podřepu (maminka mě učila nesedat si na prkýnko). Prdlajs. Věk, váha a bolavá kolena způsobila to, že jsem se tam klepala jak ratlík před smrtí. Takhle to nepůjde. Takže následovalo odmotání tuny papíru (ještěže tam byl, zásoba kapesníčků by mi na to nestačila) a obložení prkénka. Konečně jsem se mohla pohodlně usadit a započít srací proces. Představit si to určitě dokážete bez podrobnějšího popisu, jediné, co vám ještě prozradím je to, že jsem po každém zašplouchnutí zuřivě mačkala čudlík splachovadla, abych zabránila šíření vůně nelibé. No a při téhle činnosti, kdy mi po zádech stékaly čůrky potu, najedou zaskřípaly dveře. Hlavou mi problesklo "kurva, kdo to sem leze", ale to už se mě hlásek ptal "mami, už seš?" Dcera mě přišla zkontrolovat, jestli jsem tam náhodou nevypustila duši. Já svoje děti prostě miluju.

A zazvonil zvonec a článku o houně je konec.