Am | Princip

"Jestli je úžasná, tak to s ní nebude lehký. Pokud je to s ní lehký, tak není úžasná. Pokud za to stojí, tak to nevzdáš. Pokud to vzdáš, tak za to ty nestojíš." Bob Marley

Přišla jí sms. "Dnes nemůžu."

V tu chvíli se vrátila o x let zpátky. To, jak byla naivní, že věřila. Bumerang.

Kdyby alespoň napsal, že ho to mrzí. Hlavou jí problesklo, že to nemá cenu a oznámila konec. Druhá strana potvrdila, že konec respektuje. Ani slovo o tom, že by to nechtěl skončit. Povzdechla si. Vzdal to. Rychleji, než čekala. Chlap, na kterém jí záleželo a měla ho ráda. Proč vlastně? Jen proto, že díky němu nevyhasla.

Nebylo to s ní jednoduché. Nevěděla o nikom, kdo by si chtěl ještě více komplikovat život. Na druhou stranu ji točil. Neuvěřitelně. Měla pocit, že udržuje neudržitelné. Aktivní byla věsměs ona. To mělo za následek další pocity. Pocity trapnosti a vtíravosti. To zase nechápal on. Proč by ji měl pořád přesvědčovat o tom, že je s ní rád, že mu chybí... Nechápal, že měla strach. Strach, který spouštěl lavinu. Potřebovala cítit, že má o ni zájem. Protože nezájem zabíjel její touhu a vášeň. Měla strach, že ho přestane chtít. A tomu se zoufale bránila.

A pak se rozhodla a poslala další sms, kde navrhla ještě jednu schůzku. Musela to zkusit. Vědět, že tomu dala ještě šanci.

Třeba... Předpokládala, že se neozve. Konce už tu byly tolikrát. Nevěděla, co se mu honí hlavou.Třeba jí už měl plný zuby. Třeba ji měl pořád rád. Unavení byli oba. Ona z něj, on z ní.

Kdyby jen tušil, že se jí začala zmocňovat ješitnost a určitá zabejčenost. A že se dokáže stokrát vrátit. Ale jakmile jí druhá strana dá najevo, že už zájem nemá, nezbývá už moc času dát si šanci. Ta sms byla šance pro ni i pro něj. Ví vůbec, že je to poslední šance? Víc už udělat nemohla a ani nechtěla. Hlavně nemlčet a něco říct. I kdyby čas neměl.

Věděla, že to mlčení ji pošle ke dnu. A taky věděla, že se z toho dna zvedne a přijde smíření s tím, že už nikdy víc. V tu chvíli shoří. A už se nevrátí. I kdyby ji za měsíc, dva, půl roku chtěl vidět. Znala se. Nemohla se vrátit. Z principu. Minou se. Protože on nechtěl ustoupit teď a ona nebude chtít ustoupit potom.

Přála by si, aby to takhle nedopadlo. 

Přání jsou ale leckdy vzdálená realitě. To už bylo snažší dotknout se hvězd. Mlčel. Pochopila, že o další šanci nestál. Úplně ho slyšla. Tys to tak chtěla. Nechtěla. Jen si myslela, že o ni stojí víc.

A tak vztyčila hradby. Větší a silnější, než všechny předchozí. Takové, které zůstanou stát už navždy.

Nastartovala motor. Z očí jí stékaly slzy. Brečela jako malá holka. Tak jako tenkrát. Na začátku.

Chtěla jsi po mně odpuštění, já tě hnal pryč... chtěla jsem, abys to nevzdal...