Vzhledem k pochmurnému počasí, házím do placu další krátkou povídku. Takže si vemte hrnek kafe nebo čaje, pohodlně se usaďte a pusťte se do čtení.
Zachmuřeně procházela ulicemi. Drobně pršelo, a ač bylo léto, teploty se pohybovaly někde tam, kde mívali pistolníci zavěšené kolty. Tedy proklatě nízko. A jak by pravil klasik: "tento způsob léta zdá se mi býti poněkud nešťastným."
Počasí mohutně podporovalo její zachmuřenou náladu. V morku kostí cítila podrážděnost a vztek. A taky smutek a zklamání.
"Žádnej zájem. Zatracený mužský pokolení. To jsem fakt takovej exot, když mi ten zájem chybí? Chci se cítit jako ženská, na kterou se nezapomíná, alespoň jednou, ne jako poslední kurva" mumlala si pod nos a zároveň si hned i odpovídala: "Je to jednoduchý, jednou za čas mi říct, že je se mnou rád, že mu chybím, nebo mi jen poslat pusu. Ale to ne, to je moc práce." Vztekle nakopla kamínek, který ležel na zemi.
Nebe zčernalo a začalo pršet. Jen tak tak doběhla domů. Padla na ni únava. Poslední dobou byla pořád unavená. Začala ji bolet hlava a tělo roztřásla zimnice. Rozhodla se, že si na chvíli lehne... jen na malou chviličku...
...
"Ty jsi ale herečka" smál se a hned dodal "jistěže mi chybíš." Hlavou jí prolétlo, jestli je první část toho konstatování na pěst nebo na kopanec do koulí. "Nejsi náhodou nějakej drzej? Úcta ke starším ti nic neříká?" "Říká" zašeptal a přitáhnul si ji blíž. Podívala se mu provokativně do očí a ruce nechala na truc podél těla. Na sobě měla tmavou sukni a červené tričko s velkým výstřihem. Přemýšlela, jestli tuší, že pod sukní nemá kalhotky. Občas je nenosila. Políbil ji. Cítila, jak jeho ruce stoupají po stechnech výš a výš. "Budeš mokrej" šeptala omluvně mezi polibky. "To nevadí". Zasténala, když do ní zasunul jeden prst, pak druhý, třetí a pak...
...
Pak se vzbudila. Roztoužená, vzrušená, nedodělaná. Ticho pokoje prořízla vztekle pronesená věta. "Do prdele, proč to vždycky musí v tom nejlepším skončit."
A na kopci zazvonil zvonec a povídky je konec.
