Děti

 Tuhle jsem narazila na blog Martyf.

Vždycky jsem zastávala názor, že pokud žena nechce mít děti, tak ať je nemá a klidně si žije po svém bez dětí. A také chápu to, jak moc otravné a stresující je věčně se vyptávající okolí. A člověk musí být totální splachovadlo, aby ustál debilní kecy lidí, kterým to může být úplně šumák.

Já mám opačnou náturu než Martyf. Děti jsem vždycky chtěla. A mám je. Je pravdou (jak píše Martyf ve svém komentáři), že výchova dětí je náročná. A že teprve dítě prověří to, jestli má vztah smysl. A pokud vztah nefungoval před dětmi, tak rozhodně nečekejte, že vám ho děti zachrání.

Jsou dny, kdy bych své děti roztrhla jako háďata, ale bez nich by byl můj život prázdný. Měla jsem možnost být doma úplně sama a nebyl to příjemný pocit. Bylo tu smutno. A ještě, když mi pak dcerka napsala, že se jí vůbec nestýská, ale má mě ráda, tak si člověk uvědomuje, že jsou už velcí a za chvíli už mě nebudou potřebovat. Obrazně řečeno.

A teď k věci. Také jsem zažila řeči okolí, ale v úplně opačném případě. To, když jsem oznámila, že čekám třetí dítě. Musím se přiznat, že chvilku jsem rouhačsky váhala, jestli si ho nechat nebo ne, ale to bylo jen chvilkové pomatení smyslů.

Další dítě jsme neplánovali, věděla jsem, že manžel dalšího prcka nechce. Ale nahlas to nikdy neřekl, vzal to stylem jeho vlastním. "Záleží na tobě, rozhodni se, jak chceš." A protože jsem nikdy problémy s těhotenstvím neměla, řekla jsem to i dětem. Dcera byla striktně proti dalšímu sourozenci (měla strach o mě, že by se mi mohlo něco stát a pak i o to "své", nerada se dělí). Syn se těšil maximálně. "Radši kluka, mami, abych měl s kým hrát fotbal. Ale když to bude holka, tak neva, fotbal ji naučím a hlavně, aby byla hodná. A budu děťáko vozit v kočárku a až ho uspím, dám ho do stínu, aby na něj nesvítilo sluníčko."

Panímáma to kupodivu vzala lépe, respektive se k tomu moc nevyjadřovala. Mí rodiče to vzali hůř. Táta z toho měl málem infarkt, mamka z toho nadšená taky nebyla. Hovor stylem: "ale my jsme taky byli tři... ale proč, protože já měla dvě holky a chtěli jsme kluka... a už jste na tom taky líp s penězma..." Vždycky jde o prachy. Ségra to vzala v pohodě a brácha taky. Když mu to mamka oznamovala, tak jí jen řekl, že je to moje věc. Ale mě to psychicky vyčerpalo. Nejsem totiž splachovadlo a je fakt, že jsem pak byla i útočná.

Závěr zkrátím. Potratila jsem. Jako matka dvou dětí jsem si myslela, že to zvládnu líp, ale hormony jsou hormony. Střídavě jsem zvracela a brečela. Ale ne před dětmi. O tom, jak to kdo vzal napíšu buď pod heslem nebo vůbec. Ještě nevím.

K něčemu to ale bylo dobré. Utvrdila jsem se ve svých názorech a i přesto, že se to dalo čekat, tak jsem se neubránila pocitu zklamání.