...jak to mohlo být...
"Ahoj" pozdravila ho s úsměvem. Teď už s úsměvem. Tak jako dřív. Vytáhla klíč, aby odemkla...
...
Na pracovním stole ležely desky. Inventura majetku. Zírala na ně a přemýšlela. Pořád ji přitahoval, ale zároveň jí byl lhostejnější než kdysi. Letmé doteky, motýlci v podbřišku, zrychlený tep, to už bylo minulostí. "Víš, já se zamiloval, ona je ta nejúžasnější žena pod sluncem, ale nemůžu se rozvést, kvůli dětem..." Chápavě přikyvovala a přitom se v duchu ptala, co ta druhá má a ona ne. Nedávno četla článek, že nejvíce nevěr se odehrává v práci. Asi na tom něco bude..
Večer uvařila, umyla nádobí, napsala s dětmi úkoly. "Jdu spát" oznámila jí drahá polovička. Dělala, že nevidí pyžamové kalhoty vytažené až pod prsa a v nich schované bříško. Tohle má být vzrušující? To, že už nebyl štíhlý jako kdysi to ji nevadilo, sama po dětech přibrala. Ale proč to ještě zhoršovat tím, že si vytáhne kalhoty pomalu až pod bradu... Vykoupala se, umyla si vlasy, vyčistila zuby a natřela se vonným olejíčkem. Pak vklouzla k manželovi pod peřinu. "Nechceš mě hladit po zádech?" zašeptala. "Nechci, nebaví mě to." Povzdychla si a sklonila se, aby ho políbila. Ale stačilo málo, aby poznala, že žádné líbání nebude. Zase si nevyčistil zuby (kolikrát ho prosila, ať trochu o sebe dbá) a jeho dech byl tak... Zbytky veškerého vzrušení byly najednou pryč. Odbyla si to bez líbání (jako vždy) a šla spát...
...
"Počkej, já ti odemknu. A nezašla bys pak na kafe, chtěl bych ti něco říct"... Dívala se mu do očí a věděla, že ji má rád...
A jak to možná bylo...
Hlavní hrdinka (vdaná, manžel nekouří, nepije, nefetuje, nebije ji, jen vyprchala ta původní vášeň) se rozhodne přiznat objektu své touhy (ženatý, manželka nekouří, nepije, nefetuje, manžela nebije, o děti a domácnost se stará, jen vyprchala ta původní vášeň), že ho má ráda víc, než tvrdí. Protože jak všichni víme, tak většina žen musí mít k tomu sexu i nějaké city, že. Pokud to tedy není kurva prostitutka. A jak už to bývá, hlavní hrdinka by měla být opět v roli té krávy nešťastné mučednice, která se s pochopením sobě vlastním nechá kopnout do perdéle odmítnout, protože objekt hoří touhou pro jinou. Jestli hoří nebo ne ví bůh, ale bez toho by ten příběh neměl grády. Přitom by to v reálu nemělo s romantikou vůbec nic společného, protože on ji nemiluje a nechce a ona ho nemiluje a chce.
PS: Nějak se mi nechce do klasické červené knihovny, tak jsem to pojala trošku jinak
