Stokrát nic...

...Alču umořilo...

V bodech:

Práce: Neúspěšné hledání mě unavilo tak, že už jen projíždím stránky s nabídkou práce a jednou za uherák pošlu životopis, na který mi v drtivé většině stejně nikdo neodpoví.

Škola: Zatím jsem byla jen na matice a hrůzou mi z toho vstávají vlasy na hlavě. Milému profesorovi z nás ovšem také.

Zdraví: Pojišťovna mi za oko nevyplatí pojistné plnění, neboť doba léčení byla kratší než dva týdny. Takže dávám dohromady zprávy od lékářů, abych jim dokázala, že nebyla. Dneska jsem zase u očního ztvrdla tři hodiny, aby mi oznámil, že stejně budu muset do Ofty pro zprávu. Cha, cha, chááá. Zkusím si ji nechat poslat přes mail, snad to půjde.

Děti: Mají se dobře, nestůňou. Alenku jsme vzali do kina na Saxánu a lexikon kouzel. Po druhé už bych na to nešla, pohádka je to postavená na efektech (ty jsou pěkné), děj nezáživný, pro mě nudný. Úplně to zazdil zloduch z komiksu, který se tam dle mého vůbec nehodil. Alča byla spokojená, Jirka jakž takž taky. Než jsme do kina odjeli, tak mi oznámil, že jestli to bude zase blbost, tak už do kina nikdy nepojede (naposledy jsme byli na kresleném Garfieldovi a to bylo nic moc).

Ostatní: Svatba byla super, nevěstě i ženichovi to slušelo, jídlo a pití dobré, stejně tak i zábava. S Jirkou jsem tančila dvakrát a pochopila, že polku nebo valčík si spolu nikdy nezatančíme. A možná si spolu už nezatančíme vůbec, protože jsem to byla já, kdo ho věčně prosil o tanec. A vzdávám to čím dál častěji a radši chodím tančit s někým jiným. Přemýšlím, jestli to je věkem nebo tím, že mě už nebaví se pořád prosit.

...to je to tvoje malování vzdušnejch zámků...

PS: Přišel k nám Ježíšek a donesl nový sporák. Mám rodinu k nezaplacení.

Pěkný den všem