Milencům končí dlouhý půst...

...vyletí jako stádo koní...

Tak si poslouchám jednu písničku, polovička odjela do lesa, děti mi řádí za zády a nic mě nabaví. Zahrada posekaná, odpoledne jsem hrabala za barákem, je tam neuvěřitelný binec. Kamarád nám traktorem udělal pár řádků,  Jirka tam hned nasázel pár rajčat. Ještě tady mám salát a ředkvičky. Ale kdy a hlavně kdo je tam dá, je ve hvězdách.  Uklizeno celkem mám, koberec, na který mi malej vylil hrnek mlíka je vyprán, stejně tak stůl a všechno nádobí upatlané od rtěnky, kterou Jiříčkovi věnovala Alča. Neunikla jsem a nechala se od synka zmalovat. Buchta s rebarborou vyskládaná na talířku na stole spolu s pár koblihami a džbánem čaje. (šmarjá, já jsem na kynuté těsto tak levá, samozřejmě, že mi to na ty koblihy nevykynulo.  Ale jíst se daly.).

Zjistila jsem, že jsem narozená v úterý, Alča v pátek, Jiříček v úterý a Jirka ve středu. Tak mě napadá, že úterý je nenápadný den. Ve většině institucích neúřední. Prostě jen je. Taky jsem... nenápadná. Neviditelná. Už jsem se o tom několikrát přesvědčila.

Práce zatím nic, stejně tak škola, stále jsem registrovaná (ha, alespoň někde mě registrují). Děti se právě teď srazily hlavami, neskutečný řev. Ach jo. Dnes jsem cvičila deset minut z dvaceti. Malej brečel, že chce za mnou, tak mi ho Jirka velice ochotně přivedl domů. Takže pro změnu řval u mě, že chce za tátou.

Mám toho plný zuby, jsem psychicky úplně vysátá. No konec stěžování, jdu si pustit aféry. Pěkný večer všem.

PS: Stýská se mi... po bývalé práci, po lidech v ní... Vidíš, Renátko, taky věčně běhám oklikou...