...další povídka ze šuplíčku...
...
Konečně doma zajásala jsem, když jsem zabouchla dveře za nepříznivým podzimním počasím. Venku lilo jako z konve. Ještě v chodbě jsem ze sebe sundala mokré oblečení a zcela nahá vklouzla do koupelny. Napustila jsem si vanu plnou horké vody...
...
S mokrými vlasy a osuškou kolem těla jsem zamířila do kuchyně připravit si čaj. Nějak jsem se pořád nemohla zahřát. "Udělej mi prosím taky" ozvalo se mi náhle za zády. Otočila jsem se. Byla tam. Paní se zlatým přívěskem na krku. Paní M...
...
"Hezkej, viď. Na třicet let." konstatovala paní M. nad fotkou mladého muže. Lhostejně jsem pokrčila rameny. "Hm, to jo. Pokud je to on. A kromě toho, není mu třicet." "Jak to?" zaznělo z úst paní M. Mlčky jsem fotku otočila. Na druhé straně bylo datum 25. 12. 1975. Paní M. byla překvapená. "Takže není ročník 1980? A vůbec, kde se tam ten datum vzal?" Nepovažovala jsem za důležité odpovídat na něco, o čem nenám ani páru. Paní M. odbočila. "Proč myslíš, že jsme ho tenkrát nenašli?" Před očima se mi objevil dům. Dům číslo 3. "Netuším. Buď tam nebydlí nebo bydlí, ale jmenuje se jinak a možná i jinak vypadá. Co já vím." "Ale zná to tam" konstatovala paní M. "Taky znám spoustu míst a nebydlím tam." Pak přede mě položila další fotku. Fotku malého, světlovlasého klučiny, který v náručí držel miminko. Naklonila se ke mně a zašeptala: "Jako bratři, viď?" Povzdychla jsem si... Proč jsi mi neřekl, že máš syna? Vždyť je to jedno, jestli syn nebo synovec... Mlčela jsem. "Miloval tě? Myslím doopravdy?" Podívala jsem se na tu tajemnou ženu. " Ne..."
...
Studené prsty jsem si hřála o horký hrnek čaje a v myšlenkách se vracela zpátky. K hezkým momentům i k těm horším. Stejně to stálo za to... Za to, být zase chvíli šťastná... Pocit štěstí, postavený na lžích... Paní M. stála těsně za mnou. Cítila jsem její blízkost, její vůni. Voněla moc hezky. Svěže. Když se sklonila k mému uchu, zavřela jsem oči. "A co ty? Milovala jsi ho?" Šeptala. "Ano. Pokud se dá milovat někdo, kdo vlastně vůbec neexistuje." "A teď? Co k němu cítíš teď?" Paní M. položila svou ruku na mou. Po těle se mi začalo rozlévat teplo. "Nevím, kdo to doopravdy je. Co můžu cítit k člověku, kterého vůbec neznám?" "A který dokáže tak lhát" doplnila paní M. "I když nelhal ve všem." Její dlaň stoupala po mé nahé paži až k ramenu, do kterého náhle zaťala své dlouhé, štíhlé prsty. Vyhrkla jsem. "Nejspíš ne..."
...
Položila jsem hrnek na parapet okna. "Proč jste se vlastně nikdy nesešli?" Než spolu strávíme víkend, půjdeme spolu ještě tolikrát na pizzu... Otočila jsem se k ní. "Ptáš se mě na něco, co nevím." Stály jsme proti sobě. Tváří v tvář. Vzduchem se nesl jen náš zrychlený dech. Po zádech mi stékaly kapky z mokrých vlasů a vpíjely se do osušky obtočené kolem mého těla. "Vím, co si myslíš. Nesešli jste se kvůli tomu, že je ženatý. A ne jen chvíli. Dvanáct, třináct let. Že je to tak." Tentokrát jsem to byla já, kdo se sklonil k jejímu uchu. "Já nevím, jaký je ten pravý důvod, proč to nikdy nešlo. I kdyby to mělo být čistě jen přátelské setkání, nenajde odvahu se přede mnou ukázat. Ale na to by ses měla ptát někoho jiného, určitě ne mě." "A co jeho žena? Přeci jsi s ní mluvila?" Jen jsem se na paní M. podívala. "Aha. Takže to nebyla jeho žena?" Neodpověděla jsem...
...
Poodstoupila jsem a podívala se z okna. "Vždyť je to jedno, nemá cenu se zabývat něčím, co už není a nikdy nebude. Život jde dál." Otočila jsem se. Paní M. byla pryč.
Byly pryč i fotky. Dokonce i city. Zůstaly jen vzpomínky a úsměv na tváři. Vše ostatní odvál čas...