Jednoočka na školení

...aneb ze života (o)píchnuté ženy...

Předvčírem jsem byla píchnutá prstem... do oka... a strůjcem nebyla drahá polovička nýbrž syn. K mé smůle jsme šli akorát spát, takže jsem byla bez brýlí. Nejdřív jsem řvala, pak skučela a nakonec jsem usnula s tím, že to do rána přejde...

Ráno mi stačil jediný pohled do zrcadla a bylo mi jasné, že to nepřešlo. Oko mi začalo pomalu rudnout. Nu což, dnes máme pracovní školení v Praze, snad to zvládnu. Z cesty nemám nic, měla jsem oči totiž zavřený. Ze školení pomalu taky nic, jen přehršel informací, které se týkaly úplně něčeho jiného, než naší náplně práce. Ale zasejc jsem o něco málo chytřejší.

Včera cesta domů katastrofa, udržet víčka od sebe se dala jen s velkým sebezapřením, ale dojela jsem živa a zdráva. Ještě aby ne, když jsem vezla dceru ze školky. Dnes jsem zůstala doma, v noci jsem byla rozhodnutá jet k doktorovi, teď to vypadá zase trochu líp, uvidím do pátku. Zatím budu vytrvale kapat a kapat, neboť to vypadá na zánět spojivek.

Abych nezapomněla, v sobotu jsem byla s kolegyní v koktejl baru. Sice jsem zvala ještě kolegy, ale ti pozvaní nedorazili, zato dorazili jiní. Takže bylo veselo. Už jsem to potřebovala, hned jak zase bude nějaká koruna, vyrazíme.

PS: Zajímavé, Renátko.  A musím říct, že mně se ten tvůj zážitek líbil