...jen další povídka...
Všude ticho, že by se dalo krájet. Aby taky ne, když byly čtyři hodiny ráno a každý normální člověk spal. Jedním očkem jsem hodila po spících dětech, druhým po manželovi a teprve potom jsem spustila bosé nohy na chladnou zem.
Došla jsem do kuchyně a postavila na čaj. Všechny moje myšlenky se týkaly včerejšího večera."Copak jsi to zase prováděla?" povzdechla jsem si sama pro sebe. Ten večer jsem se bavila tak, jako už dlouho ne. A taky pila. Colu s jelzinem, pak samotného jelzina... moc nepiju, s alkoholem totiž padají zábrany... A taky že padly, i když jen maličko. Nikdy jsem se neopila tak, abych nevěděla, co dělám, natož abych měla okno. Ani tentokrát ne. Úsměvy, pohledy do očí, letmé doteky, motýli v břiše, miliony motýlů, mráz, který běhal po zádech, pusa na rozloučenou... A jediné, čeho jsem litovala bylo to, že těch polibků nebylo víc...
Vybavila jsem si rozhovor s kamarádem....Proč to spolu nezkusíte? Doma to máš takový, jaký máš a neříkej, že se ti nelíbí... Jsme oba zadaní. A tím to pro mě končí. I když musím uznat, že se mi líbí. Což je dost divný, není to můj typ. Ani já jeho. ...ty nevíš, že je na blondýnky? Ale mně říkal, že je mu to jedno... Kamarádi jako dohazovači... Napadlo mě, jestli to mysleli vážně nebo to měla být jen legrace...
...
Ten večer byl fajn. Nic se nestalo, nic to neznamenalo, vzhledem k množství vypitého alkoholu, kdy je člověku jedno, kdy, kde, jak a s kým a vzhledem k tomu, že se to už nikdy nebude opakovat... Prostě to stálo za to...
